Vlasta Reittererová Knihy

Cestu dějinami hudby začíná autorka v 18. století, posledním období, kdy byla hudba i její tvůrci pod patronátem šlechty. Zrod tzv. národních škol v hudbě se kryje s národní emancipací následujícího století, s érou měšťanských salonů, ale také nových nacionálně definovaných kulturních institucí. Dodnes slavíme skvělé české úspěchy, vznik konzervatoře, Národního divadla nebo České filharmonie, a přece stále nedoceňujeme vliv národnostního kotle a soupeření etnik v hranicích České koruny na ohromující vývoj české hudby. Z této úrodné půdy čerpalo v 19. i 20. století několik skvělých hudebních generací. Hudba se mohla opřít o funkční infrastrukturu, divadla, koncertní síně nebo kabarety, rozvíjela se hudební věda i pedagogika. Česká hudba má ale i svou odvrácenou stranu. Už od dob staromilského pražského „mozartovství“ před dvěma sty lety se tu sváří progresivní tendence s tradicionalismem. Během dob protektorátu a socialistického státu čelila kulturněpolitickým tlakům. Možná ale právě díky těmto vnitřním rozporům je česká hudba tak pestrá a světově uznávaná.

Inscenace vzešla z koprodukce Národního divadla v Praze a Theater Regensburg (Řezno, Bavorsko). Kromě životopisných textů, vzpomínek, ukázek z dobových kritik a obsahu a libret dvou Veidlových oper (Kranwit a Maloměšťák) obsahuje brožura rovněž širší studie o německých (sudetoněmeckých) a židovských osobnostech v české hudební kultuře nebo seznam všech hudebníků, kteří byli internováni v Terezíně a z nichž mnozí nepřežili. Terezín se stal osudným i Veidlovi, který zde zemřel v internaci v r. 1946. Text je doplněn ještě o medailony inscenátorů a účinkujících a výběrovou bibliografii k tématu.

Bohatě ilustrovaná publikace ke 180. výročí premiéry Tylovy a Škroupovy hry (21. prosince 1834). Zabývá se známým tématem v širším kontextu pražského dobového divadla, literatury a žurnalistiky a věnuje se též problému pražské němčiny, který měl pro další život hry zásadní význam. Připomíná slovem i obrazem dobové zdroje Tylova námětu a porovná jednotlivé úpravy textu Fidlovačky, vzniklé během sta let v divadelní praxi. Samostatně je komentován český film Svatopluka Innemanna Fidlovačka z roku 1930. Poprvé je podrobněji představen pražský estetik, divadelní kritik a univerzitní profesor Anton Müller (1792-1843), nejvýznamnější referent pražského listu Bohemia, jehož negativní kritice Fidlovačky připsala historie rozhodující podíl na jejím premiérovém neúspěchu. Samostatná kapitola nabízí přehled nastudování Fidlovačky od premiéry do současnosti na pražských i mimopražských scénách. Texty a vybrané inscenace jsou doplněny obrazovými a textovými dokumenty z fondů archivu Národního divadla v Praze, divadelního oddělení Národního muzea, fotografického archivu Divadelního ústavu, Národní galerie a dalších zdrojů. Text doplňuje jmenný rejstřík.

Medailóny českých osobností, jejichž život nebo práce byla či je spojena s pražskou čtvrtí Spořilovem.V krátkém úvodu je shrnuta charakteristika Spořilova jako zahradního města s živým společenským životem. V této specifické komunitě vyrostli, žili a tvořili významní lidé ze všech oblastí kultury (spisovatelé, herci, architekti). Do knihy bylo vybráno 140 z nich, aby reprezentovali Spořilov. Každé osobnosti je věnován medailón s fotografií a stručným shrnutím životní a profesní dráhy. Mezi nejznámější tváře, spojené s touto čtvrtí, patří herec J. Kačer, herec J. Suchý, spisovatel A. Branald nebo fotograf F. Drtikol. Osobnosti jsou řazeny abecedně. V závěru jmenný rejstřík.

Mozart – oslavované zázračné dítě, později osamělý a zapomenutý umělec, který zemřel jedem a skončil v chudinském hrobě? Volkmar Braunbehrens se pokusil touto obsáhlou monografií posledních deseti let Mozartova života odstranit lety ustálené falešné interpretace a podat výpověď o okolnostech, které tento umělecký život provázely. Na podkladě původních pramenů tak vzniká živý společensko-historický obraz skladatele jako sebevědomého, uznávaného muže, který také dobře vydělával. Autor ukazuje umělce na pozadí všedního dne josefínské Vídně – jak žil, jak bydlel, jak pracoval a jak cestoval. Dozvíme se také, jak vypadal a jak se choval. Braunbehrensovým cílem není za každou cenu bořit legendy, ale přimět čtenáře (a znalce Mozartovy hudby), aby uměleckou osobnost vnímal v ověřených kontextech.