Ginette Kolinka Pořadí knih (chronologicky)

Útlá kniha, ale silné autobiografické vzpomínky francouzské židovky, kterou nacisté v roce 1944, když jí bylo devatenáct let, odvlekli do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka a pak dalších táborů. V březnu 1944 byla Ginette Kolinka zatčena gestapem společně se svým otcem a dvanáctiletým synovcem, a deportována do Osvětimi - Březinky. Následovaly deportace do Bergen-Belsenu, Raguny a Terezína. Tato kniha přináší ojedinělé svědectví o tom, co Ginette Kolinka viděla a zažila ve vyhlazovacích táborech. Vypráví o tom, co ona a statisíce dalších museli přežít. Bití. Hlad. Nenávist. Zimu. Slova. Nahotu. Nepředstavitelnou špínu. Krutost. Barbarství. Ale někdy také sounáležitost. Vzpomíná na šaty, které dostala, a které ji zachránily. Ginette Kolinka o tom všem vypráví proto, aby se na to nikdy nezapomnělo. Abychom stále měli na paměti události, které by se neměly opakovat. A čím více náš svět zabředá do války a nenávisti, tím více bychom si o událostech a hrůzách tehdejší doby měli vyprávět a číst. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Ginette Kolinka ha diciannove anni quando, insieme al padre, al fratello minore e al nipote, viene deportata a Birkenau. Sarà l'unica della famiglia a tornare, dopo aver attraversato l'orrore del campo di sterminio. La fame, la violenza, l'odio, la brutalità, la morte sempre presente, l'assurdità e la disumanizzazione: con semplicità, schiettezza e una forza straordinaria oggi Ginette ci narra l'inenarrabile. Per mezzo secolo ha tenuto per sé i propri tremendi ricordi, poi, a partire dagli anni Duemila, sempre più forte si è fatta l'esigenza di tramandare alle giovani generazioni ciò che è stato: da allora Ginette visita le scuole e accompagna i ragazzi ad Auschwitz-Birkenau, trasmettendo la propria testimonianza.

La 4e de couv indique :"Moi-même je le raconte, je le vois, et je me dis c'est pas possible d'avoir survécu..."Arrêtée par la Gestapo en mars 1944 à Avignon avec son père, son petit-frère de douze ans et son neveu, Ginette Kolinka est déportée à Auschwitz-Birkenau : elle sera seule à en revenir, après avoir été transférée à Bergen-Belsen, Raguhn et Theresienstadt. Dans ce convoi du printemps 1944 se trouvaient deux jeunes filles dont elle devint amie, plus tard : Simone Veil et Marceline Rosenberg, pas encore Loridan - Ivens.Aujourd'hui, à son tour, Ginette Kolinka raconte ce qu'elle a vu et connu dans les camps d'extermination. Ce à quoi elle a survécu. Les coups, la faim, le froid. La haine. Les mots. Le corps et la nudité. Les toilettes de ciment et de terre battue. La cruauté. Parfois, la fraternité. La robe que lui offrit Simone et qui la sauva. Que tous, nous sachions, non pas tout de ce qui fut à Birkenau, mais assez pour ne jamais oublier ; pour ne pas cesser d'y croire, même si Ginette Kolinka, à presque 94 ans, raconte en fermant les yeux et se demande encore et encore comment elle a pu survivre à "ça"..