Seneca pěstoval skoro všechny slovesné druhy: epigram, tragédii, satiru, řečnictví, dopis, prózu historickou a filosofickou. Jako skladatel tragédií měl významný vliv i na novověkou dramatickou tvorbu. Proslul především svou sbírkou sto dvaceti čtyř dopisů adresovaných příteli Luciliu Iuniorovi, určených však veřejnosti. V těchto dopisech vysvětluje své morální a etické zásady. Toto dílo bývá považováno za jeho nejlepší dílo.
Spis Pavla Stránského O státě českém, který byl v původní latinské verzi poprvé vydán roku 1634 v nizozemském Leydenu, lze mimo jiné chápat jako velice zdařilý pokus o popis politického systému předbělohorského státu. Dualismus moci krále a stavů, základní prvek faktické ústavy stavovské monarchie, je v tomto díle vylíčen v řadě svých podob. Nabízí se tedy možnost využít Stránského textu k hlubšímu pochopení této problematiky.
Hranice pravdy stojí na pomezí mezi historií a fikcí. Autor v ní pojednává o dramatickém Husově procesu v Kostnici v letech 1414-1415. Její sepsání bylo podmíněno dobovou společenskou situací, kdy na své hranice pravdy dobrovolně vstoupili studenti Jan Palach a Jan Zajíc, které v dubnu téhož roku následoval jihlavský nástrojař Evžen Plocek. Šmahel svoji primárně historickou studii, založenou na dobových pramenech, jež z Husova zápasu činí příběh plný zvratů, osobního nepřátelství i boje za pravdu, zároveň pojímal jako mentonto pro současníky, jako poučení z minulosti pro přítomnost a budoucnost. Hranice pravdy je psána formou jakési reportáže, v níž Jan Hus vystupuje jako hrdina, jenž nepodlehl tlakům kostnických otců a jenž svoji pravdu hájit na kacířeské hranici. Knihu doprovázejí Husovy listy z Kostnice v úpravě Bohumila Ryby (1900-1980).
Nejznámějším Suetoniovým dílem jsou bezesporu jeho Životopisy císařů (De vita Caesarum) o osmi knihách. Tuto knihu napsal Suetonius na vrcholu své úřednické dráhy v letech 115 - 120 n. l. a věnoval ji prefektu pretoriánské gardy Septiciovi Clarovi. V této knize popisuje Suetonius císaře počínaje Caesarem jakožto zakladatelem dynastie a konče Domitianem. Jsou nabity konkrétními fakty a údaji o nejintimnějších podrobnostech z jejich života. pro velké množství detailům není látka uspořádána chronologicky, nýbrž podle určitého schematu, zahrnujícího rozličné stránky státnické činnosti i soukromého života zobrazované osoby. Tato forma Suetoniovy práce bývá často kritizována pro svoji úroveň "bulvárního plátku", ale zůstává faktem, že Životopisy císařů byly a jsou velmi úspěšným dílem, které přiblížilo božské císaře prostému lidu. Našlo si i velké množství pokračovatelů, jeho dílo se totiž stalo jakýmsi vzorem pro autory biografií minimálně do středověku. Toto vydání obsahuje též zlomky spisu O význačných literátech.
Výbor z univerzitních projevů Mistra Jana Husa. Sestavili Evžen Stein a Bohumil Ryba.
Spis Václava Payera z Lokte z roku 1522 je první tištěný vědecký spis o Karlových Varech a tamní léčbě. Vychází nyní poprvé v českém překladu B. Ryby.
Obsahuje přítisk Ukázky z římské odborné literatury (Bohumil Ryba, 20 stran).
Z rukopisů, starých tisků a nápisných nálezů k vydání připravil a úvodem i poznámkami doprovodil Bohumil Ryba. Předmluvu napsal František Graus. Betlemské texty jsou ony texty, jimiž Mistr Jan Hus a Jakoubek ze Stříbra dali popsati zdi Betlemské kaple a jejichž zlomky byly objeveny při stavebním průzkumu kaple 1919/20 a zvláště pak 1948/50. Nápisy a jich původ rozluštil právě prof. Ryba, podávající nyní kritická vydání textů, k nimž kromě traktátu Husova a dvou traktátů Jakoubkových v latině patří i staročeské znění Desatera a Věřím v Boha. Tím, že k Husově latinské verzi je připojena i verze česká a že texty Jakoubkovy jsou opatřeny paralelním překladem českým, resp. novočeským, je kritická edice přístupna i čtenářům neodborníkům.
Dialogus Jana z Rabštejna patří k nejvýznamnějším dílům českého latinsky psaného humanismu. Tuto výsadu si zasloužil jednak autorovou vzdělaností a dokonalostí formy, jednak lidskostí a mírností obsahu. Ne nadarmo Rabštejna nazval historik František Šmahel „osvícencem před osvícenci."Dialog dvou světských a dvou duchovních šlechticů se zabývá stavem Čech po křížové výpravě, již vedl jeden z účastníků proti husitům. Odpor Rabštejna, jenž tu sám vystupuje, proti zbytečné a kruté válce a proti utrpení lidu ho řadí k obci humanistů a pacifistů. Autor navrhuje jiné řešení kacířského problému (král Jiří by se měl za konsolidaci země zaručit zástavou či rukojmími) nebo toleranci v zájmu vlasti. Dílo mu formu epištoly (dopisu) příteli Rabštejnovu příteli a učiteli – italskému právníku Grassimu. V dialogu užívá učený humanista řečnické figury a hojně cituje klasiky. Dialog končí jeho modlitbou a odevzdáním se do vůle boží.
Obsahuje přítisk Ukázky z římské odborné literatury (Bohumil Ryba, 20 stran).
