Josef Mlejnek Pořadí knih

Ukrajinské dějiny jsou z významné části dějinami ruskými i polskými a naopak. Ukrajinská identita se rodila a stále vlastně rodí ze stýkání a bohužel často i z krvavého potýkání se dvěma mocenskými centry, dvěma civilizačními, ba přímo imperiálními koncepcemi či projekty – s polským a ruským. S polským se tak dělo hlavně v minulosti, s tím ruským se tak děje dodnes. Kniha se zaměřuje na vybrané klíčové události, postavy, rysy a tendence ukrajinských dějin, a sice z perspektivy jejich uměleckého (literárního i filmového) uchopení a rozporuplného přijímání této umělecké reflexe. Ať už na Ukrajině nebo u jejích sousedů, hlavně u Rusů a Poláků. Činí tak pomocí analýzy konkrétních vybraných polských, ruských a ukrajinských uměleckých děl a jejich kulturního a historického kontextu. Všímá si například Gogolova Tarase Bulby, Puškinovy poémy Poltava, Sienkiewiczova románu Ohněm a mečem a jeho filmové adaptace z roku 1999, Bulgakovova románu Bílá garda či dvou ukrajinských románů o stalinském hladomoru z třicátých let (Ulas Samčuk: Marija a Vasyl Barka: Žlutý kníže). Každá z kapitol analyzuje jednak určité umělecké dílo, ale skrze jeho recepci i konkrétní historický spor, střet narací, který zásadně ovlivňuje kolektivní paměť a národní identitu, a tedy i politiku.

Pátá sbírka básníka a kritika Josefa Mlejnka (1946) Nechráněný přejezd navazuje svou poetikou i tématy na jeho předchozí knihy. I zde autor ve verších od kratinkých haiku po básně v próze (či dokonce v eseji) čelí naléhavým otázkám spjatým s přebýváním člověka víry v současném světě a vydává hluboce osobní svědectví o zvláštní nechráněnosti lidské existence

Autor ve své knize vzpomíná na převratné události 20. století. Narodil se v Praze na Malé Straně, kde také prožil rané dětství. Později žil s rodinou na území dnešního Běloruska. V roce 1920 se účastnil polsko-bolševické války. Po napadení Polska hitlerovským Německem v září 1939 padl při ústupu do sovětského zajetí. Jako jeden z nemnoha unikl tragickému údělu polských důstojníků povražděných NKVD v roce 1940. Svědectví o zmizelých přátelích a kolezích a o svém neúspěšném pátrání po nich shrnul v knihách Starobělské vzpomínky a V nelidské zemi. Po válce žil Czapski v Paříži, kde příslušel k „silné hrstce“ polských exilových umělců a spisovatelů soustředěných kolem revue Kultura.

Otázka autokefality ukrajinské pravoslavné církve daleko přesahuje církevní život a byla charakterizována prezidentem Petrem Porošenkem jako klíčová pro nezávislost a národní bezpečnost Ukrajiny, stejně jako pro světovou geopolitiku. Porošenko tvrdil, že tento krok by mohl znamenat „pád třetího Říma“, což by oslabilo ruskou koncepci světovlády. Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU), která získala autokefalitu v roce 2019 od konstantinopolského patriarchátu, pouze přeskupila rozdělení ukrajinského pravoslaví, protože církev podřízená moskevskému patriarchátu na Ukrajině nadále existuje a vznik PCU odmítá. Přesto PCU významně ovlivnila ukrajinskou náboženskou scénu a dlouhodobý rusko-ukrajinský konflikt, neboť se dotýká identit obou národů. Snahy o uznání autokefality pro ukrajinskou pravoslavnou církev nejsou jen církevním nebo náboženským jevem, ale zasahují do národního vědomí a politiky v celém východoevropském prostoru. Spor má historické kořeny, které sahají až do konce desátého století, a vychází z různých interpretací odkazu Kyjevské Rusi a jejího křtitele, knížete Vladimíra I. Velikého. Publikace nabízí detailní analýzu ukrajinské náboženské a politicko-náboženské reality, hlavních aktérů a jejich koncepcí.

O ohrožení lidské legitimity O tom, že je člověk jakožto biologický druh ohrožen, není pochyb: tři největší hrozby představují zbraně hromadného ničení, znečišťování životního prostředí a demografické vymírání. Ohrožení pro člověka však přichází i z oblasti myšlení. V jakém smyslu? Na to se pokouší Rémi Brague odpovědět v této knize tím, že se podrobně věnuje myšlence humanismu a jejím proměnám. Ukazuje, že idea humanismu, která měla legitimizovat hodnotu člověka a lidství, se ve 20. století vyprázdnila, nebo se dokonce obrátila proti člověku, a že modernímu (ateistickému) myšlení scházejí argumenty pro ospravedlnění lidské existence. Proti vyprázdněnému humanismu staví autor myšlenkovou alternativu, která vychází z řecké filosofie a biblické antropologie.

Hlavním tématem knihy Triumf průměrného člověka je komunismus (socialismus) a liberální demokracie. Autor mezi ně nemíní klást rovnítko, nicméně nelze podle něj přehlédnout, že obě pozice mají ve výkladu světa podobné přístupy, které se projevují obzvlášť v posledních desetiletích. Společným ideo­vým zdrojem obou systémů je osvícenská nitrosvětská eschatologie, radikálně odřezávající člověka od minulosti s jejími komplikovanými národními, morálními, náboženskými a tradičními vazbami a autoritami – multidimenzionální naplnění jeho svobody má přinést teprve budoucnost. Člověk zbavený jha minulosti, ponechaný sobě samotnému, se postupně – jako rozhodující většina – zprůměrňuje, ubírá se cestou nejmenšího odporu. Výsledkem toho je, že se v současném světě stále více prosazují a obhajují vulgární, plytké, pobuřující věci, které přirozeně vypovídají o aspiracích „liberálně-demokratického člověka“.

Jednotlivé kapitoly této knihy vznikly z pořadů jejich autorů, které v letech 2009–2013 vysílal Český rozhlas. Přesněji řečeno z těch pořadů, jejichž tématem byl komunismus, některé jeho fenomény a způsob, jakým se komunistický režim vyrovnával s různými situacemi. Autoři zastávají názor, že je nebezpečné příliš rychle zapomínat, a že i v dnešní poněkud klipovité době má smysl se zamýšlet nad příčinami již zaniklých jevů a průběhem a vyústěním dávných událostí. Ne proto, aby se neopakovaly – historie se nikdy přesně neopakuje – ale proto, abychom si všímali podobností a dokázali z nich vyvodit patřičné závěry a důsledky.