Jaroslav Čejka

Narodil se 26. 10. 1943 v Praze. Otec, Jaroslav Čejka, byl úředníkem, po roce 1945 pak krátce sázkovým podnikatelem; roku 1968 vydal knihu o dostihovém sportu Jistá je jen smrt. – Jaroslav Čejka po maturitě na jedenáctileté střední škole v Praze (1960) krátce pracoval jako dělník u Vodních staveb. V letech 1961–1967 studoval na Stavební fakultě ČVUT obor hydrotechnické stavby. Zaměstnán byl nejprve jako projektant v pražském Hydroprojektu (1967–1969), poté jako kulisák v Tylově divadle. V letech 1971–1972 byl programovým pracovníkem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, 1972–1973 dramaturgem Uměleckého studia mladých Rubín, 1973–1974 vedoucím programového oddělení Pražského podniku služeb mládeže a 1974–1976 náměstkem ředitele téhož podniku. Roku 1976 vstoupil do aparátu Městského výboru SSM v Praze, po roce přešel na oddělení kultury Českého ÚV SSM (zakrátko byl jmenován vedoucím oddělení a v této funkci setrval do roku 1981). Roku 1982 se stal vedoucím redaktorem Kmene (literární přílohy týdeníku Tvorba) a členem předsednictva Svazu českých spisovatelů. V roce 1987 převzal funkci šéfredaktora Tvorby, roku 1989 byl jmenován vedoucím odboru kultury a zástupcem vedoucího oddělení ÚV KSČ. Z funkce odešel po listopadu 1989. Dva roky byl nezaměstnaný, od roku 1992 pracoval jako externí redaktor nakladatelství Fortuna Print a textař reklamní agentury GGK, kde se stal roku 1994 kreativním ředitelem. V letech 1996–1999 byl kreativním ředitelem reklamní agentury A-Z. Později pracoval jako externí jazykový redaktor a editor pro Pražskou vydavatelskou společnost. Od roku 1999 je v invalidním a od roku 2007 ve starobním důchodu. Od 1964 publikoval v časopisech Květy, Červený květ, Host do domu, Československý voják, Mladá fronta, Mladý svět, Literární měsíčník, Svět práce, Amatérská scéna, Práce, Rudé právo, Tvorba, Kmen (roku 1985 zde vyšlo monodrama Pavučina), Nové slovo (roku 1991 zde vyšly na pokračování vzpomínky Aparát), Nedělní noviny (v roce 2000 zde vyšla pod pseudonymem Michal Fieber na pokračování detektivní novela Smrt na swingers party), Jedním dechem, Krimisignál aj. Užívá pseudonymů Tomáš Nerad, Přemysl Havlík (pro přepisy televizních dokumentů z cyklu Nevyjasněná úmrtí), Jan Rejcz, Jaroslav Cibík (pro překlady), Michal Fieber (pro detektivky) a šifer ej, jč, jka. Pro Čejkovu poezii byly zpočátku příznačné veršové útvary s pravidelnou rytmickou i rýmovou organizací, tematika milostných rozchodů (zvláště v trojici poem pozdního debutu Sentimentální lásky), motivy z nemocnic, lázní a sanatorií a postupně vydobývaný nadhled nad melancholií mládí (Veřejné tajemství). Avšak počínaje oddílem Společenské hry sbírky Kniha přání a stížností prosazuje se spíše tendence k prozaizaci verše a pojetí básně i básnického cyklu jako racionálně konstruovaných celků s optikou důsledně podřízenou jedinému výchozímu principu. Po pravidlech domina, šachu, dámy a jiných stolních her konfrontuje Čejka lidské návyky a chování s fyzikálními zákonitostmi (Kapesní sbírka zákonů, vět a definic) a chiromantickými věštbami (cyklus Čáry na dlani ve Čtení z ruky). S oblibou přitom mísí protichůdné významové kontexty: zobecňující modely s osobními zážitky milence a manžela, sebevyjádření s ironickou nadsázkou, černý humor s civilizačním optimismem, dobově chápanou občanskou odpovědnost se společenskou kritičností. Své pojetí poezie Čejka formuloval a ke svým vzorům – Vítězslav Nezval, Christian Morgenstern, Bohuslav Reynek, Oldřich Wenzl, Ivan Wernisch aj. – se přihlásil na sklonku osmdesátých let v esejistickém Návodu, jak (ne)sbírat básně. Nové básnické texty vydal ovšem až na konci následující dekády – ve sbírce Nejlepší léta našeho života buduje na půdorysu klasických žánrových forem (elegie, sonet) a pravidelné veršové a strofické struktury satirický, kritický, ale i sbeironický obraz intimního mikrosvěta rozpadajícího se manželství a také české společnosti v období polistopadové transformace. Tendence ke společenské kritice je charakteristická také pro Čejkovu tvorbu prozaickou. Povídky (vesměs s tematikou milostnou a erotickou) i román Kulisáci, který spojuje autobiografický obraz dozrávání mladého muže s „normalizační“ interpretací roku 1968, charakterizuje sklon k uvolněnému vypravěčství a k anekdotickému či nabádavě varovnému pointování epizod, méně pak vlastní logika charakterů. Konfesí komunistického funkcionáře, který se v mezích možností a s příslušnou mírou konformismu snažil o reformování kulturněpolitických poměrů, je memoárová kniha Aparát. K nostalgicko-humoristickému ladění povídek Oty Pavla se Čejka otevřeně přihlásil v autobiografickém románu s ústřední postavou tatínka – vášnivého rybáře a smolařského podnikatele (Ryby táhnou proti proudu). Po roce 2000 vydal také několi povídkových souborů s rybářskou tematikou (Zázračné těsto, Noc s hlavatkou) a začal se soustavě orientovat na populární žánry – kromě souborů povídek s přírodní a erotickou tematikou (Satan a liška a další příběhy o houbách a milování, Lásky z internetu) je autorem řady detektivních próz (např. Vraždy v lepší společnosti, Smrt na garden party, Smrt v reality show). V intencích populární literatury vytvořil také memoárovou prózu Lidé, čas a zvířata, v níž rekapituluje své vzpomínky na zvířata, s nimiž se během svého života setkal. Je rovněž autorem divadelní hry z nemocničního prostředí Na kůži se neumírá, v níž se opírá o humornou drobnokresbu a satirizující postřeh.