Václav Kubín

Václav KUBÍN

• 1. 3. 1920, Praha
        † 26. 9. 2007, Praha

  Básník, literární vědec a editor Jako nemanželský syn vyrůstal bez otce, jeho matka byla švadlenou. Byl manželem literární teoretičky Marie Kubínové. V rodišti Kubín vychodil obecnou a čtyřletou měšťanskou školu, pak se vyučil obchodním příručím. V letech 1936–1947 prošel několika zaměstnáními (živil se jako příručí, závozník, dělník aj.); roku 1943 byl totálně nasazen v Berlíně. Bez maturity na základě tzv. psychotechnické zkoušky byl roku 1947 přijat na Novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální; absolvoval roku 1951 (RSDr. roku 1953 disertační prací Jan Krejčí – novinář). Po studiích krátce působil na Akademii múzických umění jako lektor marxismu-leninismu, v letech 1953–1958 byl redaktorem v nakladatelství Svoboda, poté v letech 1959–1962 absolvoval interní vědeckou aspiranturu (v oboru literární teorie) na Institutu společenských věd při ÚV KSČ. V letech 1962–1967 pracoval v oddělení teorie v Ústavu pro českou literaturu; v této době se jako výkonný redaktor podílel na zrodu časopisu Estetika (1964). V letech 1968–1971 byl znovu redaktorem v nakladatelství Svoboda, od roku 1972 až po odchod do důchodu v roce 1990 byl vedoucím redaktorem literární teorie v nakladatelství Československý spisovatel. Publikoval od roku 1962. Recenzemi, kritickými i teoretickými články a eseji, posléze však i beletristickými pracemi, postupně přispíval do Rudého práva, Tvorby, Impulsu, Světa práce, České literatury, Estetiky, Romboidu (Bratislava), Literárního měsíčníku aj. Pro své kratší příspěvky používal šifer VK, -vk-, vlk, -vkn-. V druhé polovině 60. let psal Václav Kubín recenze i kritické a teoretické stati o české i cizí beletrii, přičemž zvláštní pozornost věnoval science fiction. V 70. a 80. letech se naproti tomu soustředil na činnost editorskou, v níž se zabýval výhradně poezií (především antickou, francouzskou a českou). Jeho ediční debut, rozsáhlá antologie Ars poetica, představuje bohaté pásmo výroků i úvah kritiků, teoretiků, filozofů, zejména však samotných básníků o básnické tvorbě. Ve svazku Velké milostné dvojice starověku překročil Kubín běžnou ediční praxi, když vkomponoval ukázky z antických epických skladeb do rámcujícího převyprávění jejich milostných příběhů. Poučen na teorii i na historii poezie vystoupil Kubín na počátku 80. let jako autor krátkých básnických útvarů. Pěstoval vážněji laděné lyrické prózy baudelairovského typu (Opačná znaménka), hravá poetická čtyřverší a osmiverší, rozvíjející odkaz Rimbaudův a Nezvalův (Mikrokaleidoskop, Verše neverše), zejména však tzv. metaforismy, kondenzované poetické výroky, které nevyvěrají z moralistní přísnosti, ale především z metaforického, lyricko-humorného nápadu a slovních hříček (Nápisy na zdi). Tuto vrstvu své tvorby objasnil teoretizujícím doslovem ke sbírce Med a jed metafor. Obecnější tvůrčí východiska i svůj vztah k slovesnosti vůbec pak projevil ve stati pojednávající o literatuře jako hře (in Literární sborník PNP, 1982).