Zdeněk Dufek
12. červenec 1978
Dramatik, básník a překladatel Občanským jménem Zdeněk Dufek. Manžel scenáristky Márii Dufkové (roz. Rudlovčákové, * 1945, sňatek 1964). Pod uměleckým jménem publikoval od roku 1976. Po maturitě na obchodní akademii (1941) pracoval v Hradci Králové jako úředník zasilatelství Schenker a spol. (do 1945) a Stavebních závodů (1945–52). Rok 1950 strávil na brigádě ve Východočeských uhelných dolech v Malých Svatoňovicích. 1952–58 byl zaměstnán jako vedoucí útvaru technického zásobování v Ústavu pro výzkum radiotechniky v Opočínku, 1959–60 jako propagační referent v národním podniku Kniha v Praze. Poté se rozhodl pro svobodné povolání. Externě spolupracoval s Filmovým studiem Barrandov (od 1956 nejprve jako scenárista, později jako dramaturg) a s Čs. televizí a Čs. rozhlasem. 1970 nastoupil jako vedoucí dramaturgické skupiny FS Barrandov, po odvolání z funkce 1972 zde pracoval jako dramaturg a scenárista.
Od 50. let publikoval prózy a reportáže v časopisech Svět v obrazech, Mladý svět, Květen, Vlasta, Plamen, Kino. V 60. letech napsal s Františkem Danielem scénáře k filmům Letos v září (1963, režie František Daniel), Komedie s klikou (1964, režie Václav Krška) a Přísně tajné premiéry (1967, režie Martin Frič, podle Viléma Hejla), v 70. letech připravil scénáře k filmům Čas lásky a naděje (1976, režie Stanislav Strnad, podle Antonína Zápotockého), Parta hic (1976, režie Hynek Bočan, scénář + Václav Jelínek) a Muzika pro dva (1979, režie Zdeněk Míka). Jako televizní autor spolupracoval se studii v Brně, Praze, Košicích i Bratislavě. Soustředil se zejména na adaptace literárních předloh: Zajatci tmy (1964, režie Miroslav Ondráček, podle Jean-Paula Cléberta), Kdo zabil Jean Norwoodovou? (1965, režie Pavel Špirk, podle Anthonyho Berkeleye), Den velkého hněvu (1967, režie Ernest Stredňanský, podle Bernharda Kellermanna), Rozkošné odpoledne (1970, režie Ivo Toman, podle Pelhama Grenvilla Wodehouse), Láska k životu (1970, režie Dušan Klein, podle Jacka Londona), Paní Terezka (1972, režie Milan Peloušek, dvoudílná inscenace podle Antonína Zápotockého), Venca (1972, režie Jiří Vanýsek, podle vlastní povídky; rozhlasové zpracování 1983), Tango (1977, režie Jiří Vanýsek, scénář + Ludvík Toman, podle Georgi Karaslavova). Je rovněž autorem scénáře k hudebnímu televiznímu filmu Konečná stanice rytmus (1965, režie + scénář Georgis Skalenakis) a k původním televizním seriálům Pavol zasahuje (Bratislava 1974, režie Dušan Klein), Dlouhá trať maratonského běžce (1976, režie Dušan Klein), Na rohu kousek od metra (1977, režie Miroslav Sobota). Pro Čs. rozhlas zdramatizoval mj. Zápotockého román Rozbřesk (1962). Užíval pseudonymů Z. F. Duda (pro filmové scénáře psané společně s Františkem Danielem) a Pavel Torda. Dufkova tvorba je tvarově i myšlenkově různorodá, vždy pohotově reagující na atmosféru a požadavky dne. Debutoval již na začátku německé okupace sbírkou básní Zrosené ráno, v níž vyjádřil svůj citový vztah k rodné zemi i víru v základní hodnoty života. K poezii se pak vrátil ještě na sklonku 50. let rozsáhlou epickou básní Picasso, oslavující tvůrčí schopnosti člověka. Těžištěm jeho činnosti však byly překlady dramatických prací (Georg Büchner, Jean-Paul Sartre, Alfred de Musset, Thomas Mann aj.), na nichž spolupracoval s Ludmilou Kopečnou, a vlastní dramatická a scenáristická tvorba. Dufkova dramatika zahrnuje hru inspirovanou hrozbou atomového konfliktu (Jmenuji se život), satirickou komedii v pseudohistorickém prostředí (Hrom do sudu) i tragikomické drama Přitažlivost na motivy románu Bulata Okudžavy Nebohý Avrosimov (s Máriou Rudlovčákovou). Dufkova tvorba prozaická se vyvíjela od dobově aktualizovaného pokračování Klapzubovy jedenáctky Eduarda Basse (Ještě jednou Klapzubáci) a civilně laděných autorských pohádek (Pohádky z hor) k filmově pojatým příběhům z prostředí závodů a staveb reálného socialismu (Jak se rodí svítání), případně s tématem partyzánských bojů na sklonku druhé světové války (Ostrov za přílivu).