Václav Vilém Štech
- 1885, Slaný † 24. 6. 1974, Praha
Výtvarný teoretik a historik Narodil se v rodině učitele, spisovatele, dramatika a divadelního ředitele Václava Štecha (1859–1947), matka mu zemřela brzy po porodu. Dětství prožil v rodišti. V Praze studoval na gymnáziu (maturita 1904) a na FF dějiny umění a estetiku (u Bohumila Matějky a Otakara Hostinského). Navštěvoval i přednášky z historie (u Josefa Pekaře a Josefa Šusty) a krátce studoval také na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na pařížské Sorbonně. Po ukončení fakulty (PhDr. 1910 prací Poznámky k problému formy ve výtvarném umění) Štech přijal místo odborného asistenta ředitele Muzea hlavního města Prahy. Tam rozšířil akviziční plán o Pragensia a umění 19. století a inicioval vědecké zpracování muzejního inventáře. 1918 byl krátce úředníkem Národního výboru a členem čs. delegace na mírové konferenci v Paříži. Od 1921 zaměstnán jako ministerský tajemník a odborový rada na ministerstvu školství a národní osvěty. 1925 se stal profesorem nauky o slohu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Habilitoval se 1927 prací Michelangelo. Poznámky o renesanční prostorové kompozici. Na pražské Akademii výtvarných umění vyučoval dějiny umění 1930–1958 (s výjimkou tří let za okupace, kdy byl vězněn v Buchenwaldu). Mimořádným profesorem byl jmenován již 1930, řádným 1945, udělena mu byla rovněž hodnost DrSc. Štech se podílel na činnosti různých společenských a kulturních organizací, nejvýrazněji Klubu Za starou Prahu, jehož členem byl od 1904. Uskutečnil řadu studijních cest do zahraničí (do Benátek, Londýna, Milána, Monzy, Paříže, Říma, Stockholmu, Štrasburku aj.). Vedle množství čs. kulturních a státních ocenění se Štech stal také držitelem četných zahraničních vyznamenání (např. švédského Řádu polární hvězdy, polského Zlatého kříže, byl rytířem francouzské Čestné legie aj.). Odbornými studiemi, ale také popularizačními články přispíval od 1904 do periodik Čas, České slovo, Fotografický obzor, (1922 zde studie Estetika fotografie); Den, Hollar, Lumír, Národní kultura, Národní listy, Přehled, Styl, Světozor, Umělecký měsíčník, Umění, Venkov, Volné směry, Výtvarná práce, Výtvarné snahy aj., po 1945 publikoval v Kulturní tvorbě, Svobodném slově, Panorámě, Práci, Lidové demokracii, Listech, Literárních novinách, Novém životě, Orientaci, Umění, Výtvarném díle, Výtvarné práci, Výtvarném umění aj. Spolu s řadou úvodních studií či doslovů k výtvarným i beletristickým publikacím se Štech podílel také na četných výstavních katalozích, např. prvních dvou výstav Skupiny výtvarných umělců (1912), výstavy umělecké pozůstalosti Františka Ženíška (1917), ojedinělé expozice Pražské baroko (1938), dále souborných výstav děl Františka Kavána (1932), Vojtěcha Sedláčka (1943), Vincence Beneše (1954), Otakara Španiela (1956), Miroslava Holého (1956), Maxe Švabinského (1958), Jana Štursy a Vratislava Nechleby (1975) a Ludvíka Kuby (1979, s Miladou Novákovou). Štech napsal rovněž řadu průvodních textů k malířským, grafickým a fotografickým publikacím. V letech 1916–1924 řídil edici Umělecké památky v nakladatelství F. Topič; 1931–1934 edici Umění v obrazech. Od počátku vysílání vystupoval v řadě populárně naučných programů Čs. rozhlasu i Čs. televize (mj. v 60. letech cyklus Procházky Prahou). Užíval šifer -šte-, Š., Š. V. V., -štech-, V. V. Š. a pseudonymů Václav Prokop, Jan Hoch, Karel Novák, Karel Sylvestr, Karel Záhora aj. Výtvarný teoretik a historik Václav Vilém Štech se představil knihou O projevu výtvarnou formou, názorově blízkou uměleckým snahám Skupiny výtvarných umělců (1911–1914), jejíž expresionistická a kubistická východiska teoreticky obhajoval. Přátelství s členy skupiny (Josef Čapek, Emil Filla, Josef Gočár, Otto Guttfreund, Josef Chochol, Pavel Janák, Václav Špála, Jan Štursa aj.) také podněcovalo jeho odmítání katedrového přístupu k uměleckému dílu. Jako teoretik vyšel z poznatků rakouské a německé estetiky (Wilhelm Worringer, Heinrich Wölfflin, Alois Riegel aj.), které přizpůsobil problematice historie výtvarného umění. Mezi prvními odmítal zásadní rozdíl mezi starou a moderní tvorbou a do okruhu svých teoretických úvah začlenil také umění paleolitu a neolitu. Podle toho, zda umělec posiluje, či naopak porušuje převládající dobový sloh, rozlišoval Štech v zásadě tři výrazové typy tvůrců: idealizační, abstrahující a individualizující; veškerý vývoj umění přitom vykládal jako střetávání a vzájemné vyrovnávání těchto typů. Nejpřínosnějším se mu jevil typ individualizující, který ve snaze odkrývat dosud utajené a spojovat zdánlivě neslučitelné nejvýrazněji zhodnocuje postuláty „lidskosti“, životního pohybu a děje. (Za představitele tohoto typu považoval především Donatella a Rembrandta, kterým později věnoval rozsáhlé monografie.) V dalších desetiletích, v publikacích Pod povrchem tvarů a Skutečnost umění nebo Rozprava o reliéfu, své teoretické názory Štech propracovával i částečně modifikoval. Postupně vykrystalizovala jeho osobitá interpretační a uměnohistorická metoda, která při analýze individuálního uměleckého činu, konkrétního díla, spojovala důraz na vizuální kontakt, intuici a impresi s podrobnou znalostí pramenného materiálu. Na základě takto široce vymezeného metodologického rámce Štech posléze soustředil svůj odborný zájem na výzkum italské renesance (např. v rozsáhlé syntetické studii Italská renesanční plastika), českého baroka (Sochaři pražského baroku, Die Barockskulptur in Böhmen aj.), umění 19. století (především dílo Mikoláše Alše, Františka Ženíška, Antonína Slavíčka, Josefa Václava Myslbeka, Josefa Navrátila aj.) a českého moderního umění přelomu 19. a 20. století. Vystupoval však i jako kritik soudobého umění (výbor esejí z let 1910–1920 Včera, monografická práce o dílech Vojtěch Sedláčka) a jako citlivý interpret díla generačních vrstevníků (Ludvíka Kuby, Vincence Beneše, Jana Štursy, Otakara Španiela aj.). Podstatnou část Štechova díla tvoří knihy o Praze, kterou chápal jako osobitý a svézákonný umělecký a architektonický fenomén. Encyklopedické znalosti o ní uložil např. do Pražských domovních znamení, Prahy matky měst, Knihy o Praze a hlavně do publikace Krásy plná, slávou i kletbou bohatá... Praho! Originálními stylovými postupy, lapidárně shrnutými do maximy „o umění se sluší mluvit jenom uměním“, přináleží Štechovo dílo rovněž literatuře. Patří sem jeho esejistika, tematicky čerpající ze studijních cest do zahraničí (Duše nad grachty, Cesta do Paestum aj.), rukopisný pokus o drama reagující na válečné události (Obléhání Syrakus), a zejména memoáry, v nichž Štech vzpomíná na své mládí, na společenskou a kulturní atmosféru této doby a také na prvotní setkání s význačnými malířskými, sochařskými a architektonickými díly evropské minulosti (V zamlženém zrcadle, Za plotem domova). Tyto beletrizující texty oslovují plasticitou slova, vytříbenou stavbou vět, bohatou metaforikou, variací různých stylových rovin od odborné po hovorovou, zejména však schopností spojit do jednolitého prožitku např. mladistvé nadšenectví cestovatele s erudicí uměleckého historika, ryze cestopisné glosy s širšími úvahami o smyslu umělecké tvorby a lidského života.