Jacques Maritain Knihy

Je možné věřit v člověka? Prostá zkušenost vidí děsivé krutosti, jichž je člověk schopen, a tuto víru odmítá. Je však možné žít bez víry v člověka? Jak bychom bez ní byli schopni žít a pracovat pro druhé v rodině a ve společnosti? Těmito a podobnými otázkami se zabývají tři texty Jacqua Maritaina, které se zamýšlejí nad hodnotou člověka. Ateismus, který je předmětem prvního textu, je rozhodnutí vyloučit Boha z vlastního života. Ale co jiného pak může být cílem člověka, než on sám? Tolerance, o níž jde v druhém textu, je úsilí přiznat právo na existenci i člověku, jehož myšlení a jednání je poznamenáno zlem nepravdy a zloby. Víra v člověka je vlastním tématem třetího textu. Co je vlastně základem víry v člověka? - To všechno jsou otázky, kterým se nevyhne nikdo, kdo se snaží žít pro Boha a pro člověka uprostřed tohoto svízelného světa. Vyšlo v květnu 2008 v řadě Duchovní život.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

Publikace obsahuje dvě eseje od Raissy Maritainové (Příběh Abrahámův, Kníže tohoto světa) a jednu od Jacquese Maritaina (O nebeské církvi), které se zaměřují na mystický pohled za viditelné hranice světa. Jacques Maritain (1882–1973) byl klíčovou postavou 20. století, která znovu oživila tomismus, očištěný od manuálových nánosů a přizpůsobený moderním otázkám. Spolu se svou manželkou Raissou (1883–1960) se snažili proniknout do duchovní a mystické hloubky křesťanské víry. V Příběhu Abrahámově se zkoumá vývoj mravního svědomí lidstva a otázka, jak Abrahám, s nezkaleným svědomím a Božím požehnáním, vykonával činy, které dnes považujeme za hříšné. Esej Kníže tohoto světa meditativně zkoumá moc Padlého anděla a její zlomení skrze Kristovo vtělení a výkupné utrpení, přičemž nabízí nový pohled na tuto problematiku. Esej O nebeské církvi objasňuje nadpřirozené skutečnosti kolem nás a připomíná, že světci a všichni, kdo opustili tento svět, nejsou „mrtví“, ale aktivně se podílejí na našem životě a usilují o naši spásu.

Nejednou jste si asi položili otázku, jak lze skloubit zaměstnání, povinnosti a starosti každého dne s duchovním životem a modlitbou. Autoři knihy Jacques a Raissa Maritainovi, významní francouzští filozofové, představitelé francouzské kultury 20. st. a hlasatelé evangelia, se právě touto otázkou zabývají. Ve své knize naznačují směry či cesty, jak lze propojit duchovní život a život modlitby s prací ve světě, a sice v duchu křesťanské tradice a učení sv. Tomáše. Jejich úvahám je společný jeden poznatek: toto propojení je možné, stačí se o ně jen pokusit!

Významné dílo světové politické filosofie od francouzského filosofa Jacquesa Maritaina (1882–1973) vychází z jeho amerických přednášek, shrnutých do svazku Man and the State (1951) a později vydaných francouzsky jako L’Homme et l’état (1953). Myšlenky tohoto klasického díla nabývají nové aktuálnosti v konfrontaci s problémy, jimiž se politická věda a filosofie dnes intenzivně zabývají. Klíčovým tématem je suverenita ve vztahu ke státu, což evokuje například Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě, ale také se stává centrem teoretického promýšlení mezinárodních vztahů a politické sociologie v kontextu globalizace. Maritainova kritická analýza pojmu svrchovanosti patří k nejpozoruhodnějším v literatuře. Dále se zabývá legitimním pluralismem ideových zdůvodnění demokracie, což je aktuální téma v reakci na Huntingtonovu koncepci „střetu civilizací“. Maritain, jakožto „filosof demokracie“, rozebírá problém světové politické organizace, což je relevantní v rámci diskusí o „evropské ústavě“. Také analyzuje vztah náboženství a katolicismu k demokracii, což přináší podnětné myšlenky do současné debaty.

K nejobtížnějším otázkám filosofie umění patří povaha estetické zkušenosti a tvůrčí intuice umělce. Co se odehrává v mysli umělce, když tvoří své dílo? Co se děje v myslích toho, kdo umělecké dílo vnímá? Jde o zkušenost čistě citovou nebo (také) o určité poznání? A je-li to poznání, účastní se ho pouze smysly nebo také intelekt? A je-li to také rozumové poznání, jde o poznání pojmové jako ve vědách nebo o poznání nepojmové? V čem se liší intuice tvůrčí od vědeckého poznání a od mystiky? – Těmito problémy se zabývají čtyři studie Jacquesa a Raïssy Maritainových v knize Situace poezie.

Pravá filozofie je ta, která může mluvit o lásce. Filozofie ukazuje velikou touhu člověka nořit se do bytí a postihovat v něm to, co je nejhlubší. Člověka můžeme pochopit jen tehdy, když poznáme jeho schopnost milovat, zaměřit se celou duší k něčemu většímu než je on sám, a nakonec k samotné lásce. Maritainovo pojednání ukazuje netušené možnosti, které jsou skryty v nitru člověka, veliké perspektivy, jež možná berou dech, ale zároveň probouzejí touhu, kterou jsme v sobě dosud netušili.

Titul knihy „O filosofii dějin“ (anglicky On the Philosophy of History, francouzsky Pour une philosophie de l’histoire) naznačuje, že Maritain nechtěl napsat ani soustavné pojednání o filosofii dějin, ani ve vlastním slova smyslu úvod do této disciplíny, který by mapoval veškerou její problematiku. Jeho cílem bylo ukázat možnost a platnost určitých filosofických zákonů, které osvětlují lidské dějiny a činí je pro nás srozumitelnějšími. Záměrně se omezil na určitý počet příkladů těchto zákonů a na některé základní problémy, které s nimi souvisí. Ve svých úvahách o filosofii dějin a ve volbě problémů měl do velké míry na zřeteli praktické postavení křesťanů v soudobé společnosti a snažil se vypracovat intelektuální vybavení, které by jim pomohlo řešit jejich „časné“ problémy a úkoly. (Z doslovu Karla Šprunka.)

Kniha vznikla jako odpověď na hnutí existencialismu, které se rozšířilo v západní Evropě, zvláště ve Francii, po druhé světové válce. Court traité de l’existence et de l’existant (1947) se soustřeďuje zvláště na ideje J. P. Sartra, avšak zabývá se také dalšími existencialistickými filosofy, včetně Martina Heideggera a předchůdce existencialismu Sorena Kierkegaarda. Ve skutečnosti jde v knize o mnohem více než pouze o reakci na tento filosofický směr. V předmluvě Maritain ukazuje, že Sartre a jiní sice definují sami sebe jako existencialisty tvrzením, že „existence předchází esenci“, ale opravdovým existencialistou byl sv. Tomáš Akvinský, který zastával nejen nutnou prioritu existence (esse, bytí), nýbrž také nutnost esence (essentia). Současný existencialismus zdůrazňuje existenci na úkor esence, což je chybné. Maritain věnuje většinu své knihy výkladu filosofie existence u svatého Tomáše. Ve čtyřech středních kapitolách autor vykládá a rozvíjí základní problémy lidského subjektu, jeho bytí a činnosti. Podává výklad o intuici jsoucna, o činnosti lidské svobody, o struktuře subjektu, o subjektivitě člověka, o jeho vztahu k Božímu působení, o zlu v jednání člověka a ve světě a o jiných významných skutečnostech života. Poslední kapitola Maritainovy knihy, nazvaná Ecce in Pace, ukazuje, že současný existencialismus je také svědectvím o síle a mezích filosofie jako racionálního zkoumání inteligibilního tajemství duchovní dimenze skutečnosti. Mnoho témat současného existencialismu se týká hořkosti, úzkosti, strachu, odcizení. Maritain staví do kontrastu to, jak tyto úzkostné lidské zkušenosti vidí ateistický existencialismus z čistě filosofické perspektivy, a perspektivu křesťanského vidění lidské situace. Ukazuje, že křesťanská tradice spojením rozumu a víry prohlašuje, že lidské utrpení se může proměnit v radost.