Pietha de Voogd Knihy

Ecovo první beletristické dílo Jméno růže je víc než historický román s detektivní zápletkou situovaný do 13. století, je to vlastně jakýsi průřez středověkým věděním a současně způsobem myšlení, pro který je serie vražd ve starém italském klášteře a jejich tápavé řešení dvojicí mnichů (!) jen jakousi zástěrkou, zástěrkou pro konfrontaci poznání s poznáváním. Eco v tomto díle originálním a neotřelým způsobem zúročil své bohaté teoretické zkušenosti a napsal knihu, která se přes svůj řekněme dobrodružný rámec vymyká všem literárním kategoriím a je v kontextu světové literatury zcela ojedinělá.

Po válečném románu Tělo a intimní novele o sžívání a umírání Čerň a stříbro se Paolo Giordano v košatém románu Dobývání nebe vrací ke generační výpovědi, s níž na sebe upoutal pozornost už v oceňované prvotině Osamělost prvočísel. Protagonisty jeho nového příběhu je čtveřice mladých lidí, tři chlapci a jedna dívka, jejichž osudy sledujeme od puberty přibližně do Kristových let, kdy všichni sklízejí plody svých mladických postojů a rozhodnutí. Bern, Nicola, Tommaso a Teresa patří ke generaci autora románu, ke generaci, která se potácí mezi radikálním a militantním antikonzumerismem a konzumním nihilismem, často však bez schopnosti čelit důsledkům svých voleb.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého...

Poušť, vítr a prach. Zažívací potíže, stesk po domově i touha po dobrodružství. Nezkušení nováčci, ostřílení mazáci, cynický lékař. Předsunutá operační základna v Gulistanu, provincie Faráh, jihozápadní část Afghánistánu. A daleko v zázemí hlavní štáb, který vede válku, v níž životy jednotlivců nehrají roli. Paola Giordana ale zajímají právě osudy jednotlivců, které svede dohromady válka. Moderní novodobá válka, kterou známe ze zpravodajství, ale nevíme o ní vlastně nic. Román má kolektivního, vícehlasého vypravěče i hrdinu a jeho název může na jedné straně signalizovat fyzickou dokonalost lidského těla, na druhé straně i jeho nedostatečnost, zranitelnost. Dílo uvozené citátem z knihy Na západní frontě klid E. M. Remarqua se otevřeně hlásí k linii protiválečných literárních děl. Autor však svým precizním jazykem líčí také civilní bojiště, která se mohou skrývat v kulisách zdánlivě šťastných rodin, kde jsou někdy sváděny tak nelítostné bitvy, že v porovnání s nimi se písečné peklo Afghánistánu člověku jeví jako „bezpečnostní bublina“.