David Molnár Knihy

Verše Davida Molnára mají nezaměnitelný styl, který on sám nazývá pop-modernou: Postbukowská poetika tu slouží jako prostor pro šaškování s jazykem, ale i pro intimní vhledy a krásnou ornamentiku. Vážná literatura je Molnárem vystavěna v chytlavém brakovém nálevu, bez toho, aby ztratila své ostré hrany (a smysl pro humor). Jde o podobný krok, jako učinily britské rockové kapely s americkou hudbou, podobný krok, jaký učinil Tarantino s hollywoodskýmibéčky, je to krok, na který je v poezii nejvyšší čas.

Život je krásný, i když jste na dně. Jen je třeba tu krásu vidět. David Molnár ji umí popsat básnickým jazykem. Žádné veršíky, co pohladí. Ani nic z toho, jak se dneska píše poezie, aby dosáhla na přízeň kritiků. Že má David Molnár v básních kulisy, které známe od Charlese Bukowského? Důležité je, že poetiku má nezaměnitelnou. „Je to strašný klišé ale pouštím Beethovena,“ a „uvnitř se jako zázrakem povaluje pár lahváčů, dneska se kutálej doleva a jindy zase doprava“. David Molnár žije a píše o dobrodružství, které potkáte na chodníku, kde se povalují krvavé následky novoročního ohňostroje, v hospodě, kde vám servírka umázne z čiré sympatie pár piv, za dveřmi bytu, na jehož nájem nezbyly peníze. Jsou to básně o periferii města i duše. A taky o lásce v těchto kulisách. „Chodím jenom pasážema po stezkách středověkejch kurev.“ Pokud se nebojíte přejít z pohodlného terária učesanosti a konzumní současnosti na rozhoupanou bárku života „prokletých“, je David Molnár básníkem pro vás.