Karel starší Ze Žerotína
Karel starší ze Žerotína (německy Karl der Ältere von Zierotin; 15. září 1564 Brandýs nad Orlicí – 9. října 1636 Přerov) byl významný moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu.
Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, později studoval na evangelických školách ve Štrasburku a Basileji. Byl vychován v českobratrské víře, v dospělosti se stal ochráncem a světskou hlavou jednoty bratrské na Moravě. V letech 1578 - 1587 studoval (právo, teologii a jazyky) a cestoval po Evropě, v této době získal mnoho kontaktů na přední evropské politiky. Ovládal latinu, italštinu, francouzštinu a němčinu. V roce 1583 převzal po smrti svého otce Jana staršího ze Žerotína panství Brandýs nad Orlicí (díky tomu byl i členem české stavovské obce) a Rosice. Později zdědil po strýci Bedřichovi starším ze Žerotína panství Přerov. A roku 1616 po smrti svého bratra Jana Diviše panství Náměšť nad Oslavou. Z panství vybudoval rozsáhlé dominium na západní i východní Moravě. Karel se stal i podporovatelem Jana Ámose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské genealogie a v letech 1611-13 financoval jeho studia v Německých zemích.
Roku 1591 bojoval ve Francii na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského. Tím si znepřátelil císaře Rudolfa II. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu. Byl i direktorem moravských zemských peněz. Zapojil se též do válek proti Turkům, kde velel moravské jízdě. Postupem času se stal vůdcem stavovské opozice, proto byl roku 1599 zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna obviněn ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se nezakládalo na pravdě, což se i v následném procesu prokázalo. Tento proces, však velmi Karla st. ovlivnil a poté co byl zbaven úřadu, odešel do ústraní.
Do politiky se aktivně zapojil až v roce 1607, kdy se ve sporu Rudolfa II. s Matyášem Habsburským postavil na stranu Matyáše. Podílel se na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Do této konfederace se snažil zapojit české stavy, které v tu dobu jednaly s Rudolfem II., jehož se za vydání tzv. Rudolfova Majestátu (tehdy nazýván pouze Majestát), rozhodly podpořit. To vedlo k odtržení Čech a Moravy. Na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy (1608) ujal vlády Matyáš. I díky Karlovi st. Matyáš 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Moravě svobody a privilegia včetně vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. Díky podpoře Matyáše se také roku 1608 stal moravským zemským hejtmanem, z tohoto úřadu dne 26. února 1615 na vlastní žádost a pod tlakem okolností odešel (vzestup katolické strany).
Roku 1618 se opět aktivně zapojil do politiky, kdy podporoval Matyáše a usiloval o mírové vyřešení situace. Zúčastnil se jednání ve Vídni, kde Matyáš zemřel. Vyjednával pak s novým císařem Ferdinandem II. a kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Především se snažil o kompromisní řešení hrozícího střetu. Zastával také názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné a prosazoval náboženskou toleranci. 25. června 1618 významně napomohl prosazení usnesení odmítajícího připojit se k Českému stavovskému povstání. Moravský zemský sněm odmítl list českých stavů z 25. května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k povstání. Karel st. prohlásil: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“ Dne 13. prosince 1618 pak přemluvil většinu moravských stavů k neutralitě a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit. Po vítězství opozice na Moravě (2. až 3. května 1619), byl Karel st. držen nějakou dobu v domácím vězení (podobně jako kardinál Dietrichštejn). A však již na konci června roku 1619 se snažil vyjednávat neúspěšně (jménem povstaleckého direktoria) o míru s Ferdinandem II. V únoru 1620 se však odmítl účastnit holdu novému markraběti Fridrichu Falckému.
Po bitvě na Bílé hoře (1620), mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství. Po vydání Obnoveného zřízení zemského si ponechal ve svém držení jen panství Brandýs nad Orlicí a Přerov. V této době se snažil (především finančně) pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Snažil se také podporovat Jednotu bratrskou, ve snaze ji zajistit exil v Uhersku a zejména Polsku. Především jeho zásluhou se podařilo přesunout tiskárnu Jednoty bratrské z jeho tvrze v Kralicích nad Oslavou do Lešna (polsky Leszno) a její knihovnu do Vratislavi. Roku 1629 dobrovolně odešel do exilu, na Moravu a do Čech však dále jezdil. Od roku 1633 žil v Přerově, kde i zemřel, pohřben byl nejprve v Brandýse nad Orlicí ve zdejším bratrském sboru, později byly ostatky přeneseny do krypty Žerotínů umístěné v kostele v Bludově.
Jméno Karla z Žerotína bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s dvaasedmdesáti dalšími jmény české historie.