Už to jsou dva roky, co se Agnes vrátila ze Zakázané hory. Od té doby život ve vesnici Magrejů na ostrově Baulu pokojně plyne. Jednoho večera se však stane něco, co bylo doposud vyloučené. Agnes se srazí se Stínem...
S každým dalším dnem přibývají nové případy útoků těchto poloprůhledných bytostí na vesničany, se kterými ještě donedávna žili v souladu. Když se pak první z Magrejů začnou proměňovat ve Stíny, je jasné, že času není nazbyt. Rovnováha trvající po mnoho generací byla narušena a nyní zbývá zodpovědět jedinou otázku: Najde se někdo, kdo má dost odvahy na to, aby zachránil celý ostrov?
POSELSTVÍ KNIHY: Jak si udržet vnitřní světlo, když svět kolem černá?
Agnes žije v pralesním kmeni Magrejů. Lidé z její vesnice se rodí s nějakým neobyčejným darem. Jakmile svůj dar objeví a ovládnou, musí jej na Úplňkové slavnosti předvést a složit přísahu, ve které přislíbí dar používat ku prospěchu celého kmene...
My dospěláci žijeme ve světě, kde jsme obklopeni spoustou „jistot“, „všeobecných pravd“ a „mouder“. A protože jsme se do takového světa narodili a žijeme v něm pěkných pár desítek let, zapomínáme se někdy ptát, jestli všechno to, co považujeme za normální, je i dobré, přirozené a lidské.
Máme ale po svém boku výborné průvodce, kteří tuhle schopnost ještě neztratili! Svým každodenním „A próóóč?“ nás sice někdy dohánějí k šílenství. Já jsem ale za dětské otázky vděčná. Dokážou mě totiž držet ve stavu otevřené hlavy, kdy zapojuju kritické myšlení a znovu a znovu se dívám novýma očima na svět kolem sebe.
Přesně takové jako děti je i Ptáče z téhle pohádky.
Zvídavé, nebojácné a taky trochu praštěné. Svým nenechavým zobáčkem ve veselých příbězích naťukává témata jako zodpovědnost za vlastní zdraví, nemajetnická láska, celoživotní vzdělávání, strach z cizího, skutečná hodnota věcí nebo třeba síla sebepoznání.
Nová detská knižka z krkavčieho hniezda nesie názov Vtáča menom Vtáča. Čo si pre nás Veronika Hurdová pripravila tentoraz? My dospeláci žijeme vo svete, v ktorom sme obklopení mnohými istotami, všeobecnými pravdami a múdrymi myšlienkami. A keďže sme sa do takého sveta už narodili a žijeme v ňom pekných pár desiatok rokov, zabúdame sa niekedy pýtať, či to všetko, čo považujeme za normálne, je i dobré, prirodzené a ľudské. Máme však po svojom boku výborných sprievodcov, ktorí túto schopnosť ešte nestratili! Svojím každodenným A prečooo? nás síce niekedy privádzajú do šialenstva. Ja som však naopak za detské otázky vďačná. Dokážu ma totiž držať v stave, v ktorom je moja hlava otvorená, v ktorom zapájam kritické myslenie a znovu a znovu sa pozerám na svet okolo seba novými očami. Presne také ako deti je i Vtáča z tejto rozprávky. Zvedavé, nebojácne a aj trochu pojašené. Vo veselých príbehoch naťukáva svojím všetečným zobáčikom témy, ako napríklad zodpovednosť za vlastné zdravie, nemajetnícka láska, celoživotné vzdelávanie, strach z cudzieho, skutočná hodnota vecí alebo sila sebapoznania.
Vyražte spolu s Božidarou na bláznivý road trip. Nebudete litovat. Dost možná to bude cesta vašeho života.Božidara žije sice možná zvláštní, nicméně poklidný život. Když se jednoho dne na prahu její chalupy zjeví dospívající vnučka Rosie s žádostí o azyl na dobu neurčitou, ani jedna z nich ještě netuší, jak moc se jejich každodennost promění.Zatímco Božidara se musí vypořádat s tím, že její mnohaletou samotu narušila nová bytost, Rosie se pokouší zbavit okovů, které jí nasadila její matka Milada v podobě až příliš dokonalého života, v němž každá vteřina je předem naplánovaná.Po společně stráveném loudavém létě ale vyvstanou dvě zásadní otázky. Vrátí se Rosie na gymnázium, aby dokončila maturitní ročník? A kam každý podzim Božidara na půl roku zmizí, aniž by o tom cokoli kdokoli z rodiny věděl?- Román o třech generacích žen. Román o tom, že i když se snažíme být těmi nejlepšími matkami, jakými dokážeme, nemusí to vést ke krásnému vztahu s dcerou.
Smrt mi vstoupila bez varování do cesty a můj život převrátila úplně naruby. A ačkoli zvenku mohla má situace vypadat hrůzostrašně, já uvnitř začala kvést. Nevím, jak se to stalo. A už vůbec si na tom nepřičítám nějakou zásluhu. Probudila se ve mně ale taková jistota, že nemůžu na další cestě životem šlápnout vedle, že jsem začala být naprosto imunní vůči všemu, co naše společnost o smrti tvrdí.Že smrt je zlá, konečná, nespravedlivá, černá. Já naopak začala vnímat smrt jako láskyplnou, smířlivou, obohacující, pokojnou. A protože se smrt týká každého jednoho z vás, kteří tyto řádky čtete (pokud tedy v dohledné době nevynaleznou umělá těla, do kterých bychom mohli přenést naše vědomí a stali se tak nesmrtelnými kyborgy), cítím silné nutkání zasít mezi lidi semínka debaty o tom, že smrt je ve své přirozenosti nádherná.Chtěla bych svou zkušeností a prožitky začít smrt zbavovat všech černot, které jsme na ni v naší společnosti navěšeli. Chtěla bych ji vytáhnout z kouta, kam jsme ji postavili, aby na nás tiše a hrozivě čekala. Přála bych si, aby se smrt vrátila zpátky do našich životů. Přála bych si, abychom ji pustili beze strachu přes svůj práh a usadili ji na čestnou židli u našeho stolu.Jsem z hloubi duše přesvědčená o tom, že smrt do života patří. Vědomí smrti nám má ukazovat, jaký život máme žít. Smíření se smrtí nám má dodávat jistotu, že kráčíme po správné cestě. Bez smrti není život.
Jak složité je žít jednoduše? Bohumil je málomluvný stařík, toho času správce hřbitova. Narodil se do světa, kterému ještě bylo možné rozumět. Který bylo možné rozebrat, opravit a zase složit. Než aby o svých kvalitách dlouze plkal a chvástal se, raději jde a udělá, co je zrovna třeba. Funkčnost a trvanlivost preferuje před líbivostí. Jeho urputnost a praktičnost je pro okolí občas otravná. Vidí svět jednoduše a příliš nedbá na to, že ostatní lidé mají tu nevyzpytatelnou nepříjemnost zvanou emoce. Ačkoli by ho mnozí označili za podivína, jeho srdce je skrz naskrz dobré a bezelstné. Nečekejte však od něj nabubřelá gesta. Své city vyjadřuje skrze činy. Protože když pomoct může, tak pomoct musí. Vyřeší sebezapeklitější technický problém. Dokáže opravit všechny přístroje na světě. Bohumil by si z hloubi duše přál, aby to tak jednoduché bylo i s mezilidskými vztahy. Může ale člověk ze dne na den zbourat základy, které stavěl přes 70 let?
Klasické pohádky zpracované "trošku jinak". Napadlo vás někdy při čtení pohádek, že takhle se to přeci nikdy nemohlo doopravdy stát? Copak vlci nejsou v Čechách chránění, aby si do nich kdejaký myslivec od Červené Karkulky střílel? A co Růženka? Kdyby skutečně prospala 100 let, jak by si potom rozuměla s princem? Perníkové Ježibabě by se zase při prvním dešti rozmáčela střech nad hlavou. Takových paradoxů a podivností je v našich pohádkách snad nekonoečno. Ale jen přepsat klasické příběhy... to je na knížku trochu málo. Veroniku Hurdovou trápilo, že si během čtení pohádek svým dětem nebyla vždycky jistá, že předávají hodnoty, které považuje v dnešním světě za důležité.
„Takhle blbej název? To je marketingová sebevražda,“ řekl kdysi začínající blogerce Veronice Hurdové její kamarád marketér. Jeho prognózy se nenaplnily. Blog Krkavčí matka se za tři roky stal nejčtenějším českým blogem o mateřství. Je ale Veronika skutečně krkavčí matka? Nebo je to další z vtípků téhle držkaté holky? Své tři děti vede laskavě a s respektem, zároveň si ale pozorně všímá všech těch komických situací, které s sebou mateřství každý den přináší. Její myšlenky dnes inspirují a baví desetitisíce čtenářů. V roce 2016 získala Křišťálovou lupu v kategorii One (woman) show. Výběr toho nejlepšího držíte právě v rukou.
Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. Na rozdíl od svého patnáctiletého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marján a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka. Miluju les, nohy v teple a svého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Optimistická příručka pro všechny ženy, které mají před sebou devět měsíců čekání na svého potomka. A ačkoliv se na ně ze všech stran valí chytré rady a moudra o tom, jak radostné by jejich očekávání mělo být, už první ranní nevolnosti jim naznačí, že zase tak radostné to nebude. Tělesnými útrapami to bohužel nekončí. Na nebohé těhotné začnou útočit stávající matky, které jim bez ptaní do náruče strkají své mimísky „na zkoušku“. Příbuzní se jich donekonečna ptají, jestli to jméno pro dítě skutečně myslí vážně a chtějí mu tak zkazit celý život. Při přenášení dostanou denně desítky esemesek, zda už náhodou neporodily. A do toho je dokáže rozplakat i písnička od Karla Gotta a také to, že na sebe neoblečou nic jiného než stan. Knížka postupně prochází všechny fyzické, psychické a společenské „radosti“ s těhotenstvím spojené, snaží se na ně nahlížet s notnou dávkou humoru a v neposlední řadě také budoucím matkám poradit, jak jednotlivé situace s nadhledem vyřešit. Všechny zasloužilé matky a časopisy o miminech mají nakonec v jednom pravdu – finální produkt všechna trápení vynahradí.
Citlivě a s vtipem napsanou knihu doprovází řada ilustrací.
