Hana Pinknerová Pořadí knih

Když nasloucháte, dozvíte se víc, než byste chtěli,“ zní jeden z trefných postřehů této knihy. Hana Pinknerová je známou autorkou fejetonů a malých příběhů, pro něž je typický nadhled, nenapodobitelný humor a moudrost. V této knížce ji poznáváme i jako publicistku, která se zabývávážnými tématy současnosti. „Hanka se ve svých příbězích nebojí ponořit do samotného srdce života. S lehkostí a nadsázkou nás provází prostřednictvím svých pozorování a úvah, inspirovaných obyčejnými situacemi, které mnohdy přehlížíme anebo prožíváme příliš rutinně. Její pohled je obohacen o jedinečný aspekt – reflektuje život s Pánem Bohem. Každý z nás má tendenci vnímat běžné aktivity a mezilidské vztahy jako samozřejmé až do okamžiku, kdy nás něco přiměje k zastavení a přinutí přehodnotit své postoje a jednání. Autorka nás zve k reflexi: Jak se může laskavost a ohleduplnost projevit v našem každodenním životě? V každém textu najdeme jemný humor i věcnou podstatu, která nás vede k hlubšímu porozumění sobě samým i k prozkoumání našich vztahů s ostatními lidmi a s Bohem. Doufám, že si tuto knihu užijete, že v ní objevíte inspiraci i pobavení a že vám pomůže lépe porozumět tomu, jak se dívat na svět kolem sebe s otevřeným srdcem a s Pánem Bohem po boku.“ Vašek Radoš, hlavní editor internetového magazínu PROBOHA.CZ

Dvacet čtyři příběhů vztahujících se k adventnímu období. Všechny příběhy se nakonec setkávají v jednom starém činžovním domě. Obyvatelé starého domu se velmi podobají nám. I my - tak jako hlavní hrdinka knížky, laskavá a mezi sousedy oblíbená Alice - zažíváme před Vánoci velká očekávání, radosti, námahu i zklamání. I my někdy sbíráme odvahu, než druhým projevíme náklonnost a lásku. I nám se v životě dostává něžných poselství, že dobro se skrývá v každém z nás. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Původně jsem knížku čtení na každý den vůbec psát nechtěla. Měla jsem ale takový neodbytný dojem, že mi Bůh naznačuje, abych to přeci jenom zkusila. Trochu jsem vzdorovala, ale pak jsem se rozhodla. Drze jsem Bohu řekla, že teda jo, ale bez jeho nápadů to nedám, takže na ně čekám. A potom jsem se nestačila divit. Servíroval mi nápady jak na stříbrném podnose, tak, abych je stačila zpracovávat. Tolik jsem se s Bohem poznala! Byla to velká škola důvěry. Teď můžete sami posoudit, jak se nám to povedlo. Každý měsíc má své téma, každý den krátkou úvahu. Mým cílem bylo být blíž. Sama sobě, mým milovaným a samozřejmě Bohu...

Svazek Potěšení není nikdy dost obsahuje tři knížky fejetonů Hany Pinknerové na téma vděčnost, radost a potěšení.Potěšení jsou pro autorku „Boží milostné vzkazy, jež na nás čekají na našich denních cestách“. Věnovala se jim do hloubky tři roky. V první části vypráví o potěšeních, která jsou – ale neměla by být! – samozřejmá. V druhé fázi se snaží najít potěšení v tom, co nebývá příjemné. Otázka, kterou si položila v třetím roce svého hledání, zní: Existuje něco, co se nedá v potěšení proměnit? Dospěla k této moudrosti: „V každé situaci, za všech okolností, vždycky stojí za to potěšení hledat. Bůh totiž slibuje, že kdo hledá, ten najde. A potěšení jsou jeho disciplína.“Kniha obsahuje dříve vyšlé knihy Jedno potěšení týdně, Další porce potěšení a Dneska jsem to stihla doplněné trojicí úvah autorky.Krásu autorčiných krátkých zamyšlení oceníte zvláště ve chvíli, kdy pro samé povinnosti žádná potěšení kolem sebe neuvidíte. Stanou se vašimi nevšedními průvodci uprostřed všedních dní.

„Jak jsme to tehdy říkaly? Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě. Při každé té krátké větě se odtrhl jeden lístek z akátové větvičky. Ten, který zůstal poslední, ten platil. Muselo se u toho samozřejmě myslet na někoho konkrétního a platilo to pak o něm. No jo, to bych mohla znovu zkusit. Na koho ale budu myslet? Namátkou a trochu zahanbeně jsem pomyslela: Bože, nepřijde ti to hloupé? V pomalé chůzi jsem začala odtrhávat jeden lístek za druhým a házela je za sebe, ovšem jako elektrizovaná jsem nedokázala vyslovovat jednotlivé stupně a míry lásky. V mé mysli tkvělo pouze jediné: Miluje mě, miluje mě, miluje mě. Nic jiného jsem nemohla vyslovit. Nešlo to. Poslední lístek tedy samozřejmě znamenal: Miluje mě. Moc dobře jsem věděla, o kom to platí.“

Známá autorka se zamýšlí nad tím, jak trávit volný čas – chvíle, kdy „nemusíme nic a můžeme všechno“. Co a kdy podnikneme? Co a jak zláká naši pozornost? A máme si dělat výčitky, když úplně vypneme, abychom si vyčistili hlavu? Objevit nepospíchání je v mnoha ohledech velmi osvobozující. Nejen pro ty, kdo své povinnosti i práci pro druhé berou zodpovědně a vážně.

Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo nemohou. Jejím prostřednictvím se v neviditelné sféře odehrává duchovní boj, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem. Přímluvná modlitba je rovněž projevem naší víry v Boha a lásky k bližnímu. Naší víry, protože přímluvou vyjadřujeme, že Bůh může a chce pro druhého vykonat dobro neskonale větší, než jaké jsme my schopni vykonat. A je projevem lásky, protože chceme-li pro druhého skutečně to nejlepší, nemůžeme vynechat dobro, které pramení z Boha a jeho moci.

Kým se stane žena, když ukončí výchovu dětí? Co je mezi maminkou a babičkou? Něco se změnilo a všechny běžné úkony, které mi dříve dávaly pocit naplnění, mne přestávaly uspokojovat. Co se stalo? Co je jiné? S trochou lítosti jsem se loučila se svou pozicí maminky v domácnosti. Ale jak jsem se zahleděla vpřed do své nové budoucnosti, ve tvářích jsem pocítila nový, svěží vítr. Tušila jsem, že to bude dobré. Doufala jsem, že brzy odhalím, kým mám v tomto dalším období svého života být. A začala jsem se těšit. Autorka poznává na vlastní kůži krizi středního věku. Chápe ji jako výzvu, jako příležitost objevit sebe sama, včetně zasutých tužeb a očekávání, ale bez dosavadních rolí a jistot. Když vstupujeme do další životní etapy, obvykle prožíváme obavu z toho, co nás čeká. Často se s určitou nostalgií ohlížíme zpět a zároveň se ptáme: Co bude dál, jak to vše vůbec zvládnu? Odpovědi nejsou vždy nasnadě, ale pokud přicházejí, vyvěrají z každodenního života. Nová kniha oblíbené autorky je plná vtipných postřehů a jistě má co říct všem, kdo tuto fázi života prožívají nebo se na ni chtějí aspoň trochu připravit.

Holčička Karolínka miluje sníh a sáňkování. Vánoce jsou přede dveřmi, ale pořád nesněží. Může souviset loňská lež s letošním sněhem? Dá se s tím něco dělat? Kromě Vánoc se ještě blíží první vystoupení v hudební škole a je zapotřebí vyrobit vánočních dárky rodičům.

Potěšení jsou krmí duše. Se sytou duší se necpete čokoládou. Ach, najít tak jedno potěšení denně... nebo aspoň jedno týdně! S radostí zvěstuju: jsou. Knížka Dneska jsem to stihla je výsledkem třetího roku autorčina bádání v oblasti potěšení. Ano, potěšení jsou všude kolem nás, jen se rozhlédnout. Skrývají se ve věcech, které považujeme za samozřejmost. Jiná potěšení jsou k nalezení v činnostech či situacích, které běžně nevyhledáváme, nebo jsou nám dokonce nepříjemné. Stačí však změna našeho postoje a hle – potěšení. Hana Pinknerová připomíná, kolik dobrého nás v životě potkává a jak za to můžeme být vděční.