Alfréd Radok

Alfréd Radok (17. 12. 1914, Koloděje nad Lužnicí - †22. 4. 1976, Vídeň, Rakousko) dramatik, režisér, scenárista, teoretik umění a zakladatel Laterny magiky. Bratr filmového režiséra Emila Radoka (1918–1994), otec operního režiséra Davida Radoka ( 1954). Čtyři roky navštěvoval reálné gymnázium v Českých Budějovicích (1926–30), kvintu (i přes opakování) nedostudoval na reformním reálném gymnáziu v Prachaticích (1930–32), nakonec však maturoval na Obchodní akademii v Písku (1936). Dva roky byl vojákem prezenční služby, sloužil i v Olomouci, kde se seznámil s Marií Tesařovou (1922–2003), svou pozdější ženou a spolupracovnicí. Do civilu byl propuštěn až po mobilizaci koncem listopadu 1938. Zapsal se na novinářské oddělení Svobodné školy politických nauk v Praze. Po 17. listopadu 1939 se s bratrem Emilem Radokem krátce ukrýval jako zemědělský dělník na osamělém statku blízko Sušice. Začátkem 1940 se oba stali úředníky Janyškovy továrny na klobouky ve Valašském Meziříčí. V polovině téhož roku zde Radok se členy sokolské Mladé scény realizoval svou první významnou režii (Krále Lávru K. H. Borovského). Díky ní se od podzimu stal asistentem režie u E. F. Buriana v divadle D 41. Po zatčení E. F. Buriana v březnu 1941 došlo k rozpuštění divadla a Radok, stejně jako většina členů souboru přešla do Městských divadel pražských, která převzala z rozhodnutí Zemského úřadu sál jako svoji pobočnou scénu pod názvem Městské divadlo Na Poříčí. V tomto divadle připravil Alfréd Radok inscenaci Mahenovy hry s filmovou projekcí Mezi dvěma bouřkami, jejíž fotografie z natáčení a svitky negativů si později označil ve svém archivu jako „První Laterna magika“. K uvedení představení nakonec nedošlo, „důvodem“ byl židovský původ Alfréda Radoka.

Následně byl ze stejných důvodů nucen ukončit svou práci v divadlech v Brně, Plzni a v Divadle na Vinohradech. V Městském divadle v Plzni poprvé profesionálně režíroval pod jménem Vladimír Bureš Ostrov velké lásky Fráni Šrámka (1942). Pod stejným pseudonymem uvedl v září 1942 na plzeňskou scénu Goldoniho Benátskou maškarádu v úpravě Miloše Hlávky.

V září 1944 byl odvezen do internačního tábora v Klettendorfu u Vratislavi, odkud v lednu 1945 uprchl.

Po osvobození v roce 1945 nastoupil Alfréd Radok do Divadla 5. května. V roce 1946 pro umělecké neshody z Divadla 5. května odchází, aby následně nastoupil do Divadla Satiry. Od roku 1947 pohostinsky režíroval v Národním divadle. V roce 1948 natočil svůj první film Daleká cesta o pronásledování Židů. Druhý Radokův film Divotvorný klobouk, který natočil v roce 1951, nebyl nakonec „doporučen“ k promítání, tedy neprošel cenzurou, a autor byl propuštěn ze Státního filmu, kde v té době působil. Jediné divadlo, které bylo ochotno Radoka následně zaměstnat, bylo Vesnické divadlo, kde setrval až do svého nástupu do Národního divadla v roce 1956, za tzv. „tání“. Zde režíroval celou řadu úspěšných představení, která zásadně ovlivnila českou kulturu šedesátých let. V roce 1956 natočil Radok první český televizní film V pasti. V témže roce také natočil svůj poslední film Dědeček automobil, který měl velký ohlas jak v Československu, tak v zahraničí. V roce 1957 byl Alfréd Radok jmenován uměleckým vedoucím pořadů v československém pavilonu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 a tím začala jeho éra spojená s Laternou magikou.

Po obrovském celosvětovém úspěchu Laterny magiky v roce 1958 na Expo v Bruselu a následném založení samostatného divadla v Praze přišel nečekaný zvrat, jehož podnětem byla část Otvírání studánek do druhého programu divadla. Dne 5. května 1960 byl Alfréd Radok zbaven funkce uměleckého vedoucího, 5. července byl zbaven funkce šéfrežiséra a 17. července mu bylo oznámeno že 30. září končí v Laterně magice jeho pracovní poměr. Ještě na konci tohoto roku nastoupil Alfréd Radok do Městských divadel pražských, kde setrval až do roku 1965, ve kterém nastoupil již potřetí jako režisér do Národního divadla.

Dne 28. srpna 1968 emigroval Alfréd Radok s ženou a dětmi do Švédska, kde měl v tu dobu domluvenu pohostinskou režii v Göteborgu, který se stal následně jeho druhým domovem. Zemřel ve Vídni, kam přijel režírovat do Burgtheatru dvě aktovky Václava Havla.

V roce 1991 byl vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně in memoriam. Prestižní české divadelní ceny nesou jeho jméno – Ceny Alfréda Radoka.