Franz Olivier Giesbert Knihy

Róza, sto pět let stará dáma, vlastní v Marseille vyhlášenou restauraci „Malá Provence“, kde hostům předkládá velice originální pokrmy inspirované vším, čím si kdy prošla, všemi lidmi, které kdy potkala. Nakonec se rozhodne sepsat paměti, neboť její život byl vskutku pohnutý... Groteskní epopej, jež z toho vzejde, vypráví o kuchařce, která se nikdy ničeho jen tak nezalekla. Róza, ztřeštěná a poněkud drsná osůbka, přežila všechny možné podlosti 20. století, jímž prošla, aniž co ztratila ze své poživačnosti a chuti do života. Vedle dvou velkých lásek zakusila, co se dalo: genocidu Arménů, nacistické hrůzy, maoistické třeštění, osobní tragédie i ponížení, cestu jí křížili lidé obyčejní, i ti, kteří zasahovali do dějin: absurdní řízení osudu a její kuchařské umění ji na čas zavedly i do domácnosti vůdce SS Heinricha Himmlera. Pokaždé se ale oklepala a zase vykročila vpřed – někdy pod praporem, na němž vlálo starozákonní heslo Oko za oko, zub za zub. Na její neuvěřitelné pouti napříč bouřlivým stoletím i zeměmi ji doprovázela zvláštní bytost – mlok Theo, s nímž v těžkých chvílích rozmlouvala jako rovný s rovným. Hořce ironická kniha v duchu šibalských románů.

„Toho večera jsem se rozhodla zavést Knihu zla a zapisovat do ní jména všech škodlivých individuí, která mi přijdou do cesty. Prvním byl Robespierre.“ Mladičká pomocnice v zubařské ordinaci Lucile toho ve svých patnácti letech zažila až příliš. Velká francouzská revoluce ze dne na den ukončila její šťastné dětství v Normandii a vrhla ji do víru událostí v hlavním městě. V den, kdy pařížská lůza vyplenila královský palác, se v dusivé atmosféře všeobecné nejistoty a násilí rozhodla zasvětit život trestání všech nepravostí, na něž jí v životě budou stačit síly. A protože má velmi jemný smysl pro spravedlnost a protože ji zubařské řemeslo přivede do mimořádně zajímavých prostředí, má příležitostí ke mstě za nevinné oběti fanatismu všeho druhu víc než dost. V novém románu Franze-Oliviera Giesberta, kterého čeští čtenáři znají jako autora knih Himmlerova kuchařka a Láska je věčná, dokud trvá, sledujeme neobyčejný osud dlouhověké zubařky Lucile, který ji zavede na tři kontinenty a na křeslo jí posadí nejednu prominentní postavu historie.

Láska „běží, umírá, znovu se rodí, povznáší, snižuje, pozvedá nebo ničí, bez ustání přeskakuje z jedné bytosti na druhou, okolo zeměkoule“. Amina, mladičká dívka ze severního Mali, musí velice ztloustnout, aby se vůbec mohla provdat. Své manželské štěstí nakonec najde jako čtvrtá žena starého imáma, který si ji velice zamiluje – natolik, že jí dovolí i to, co v tradiční islámské rodině dovoleno není. Amina se vzdělává, účastní rozhovorů s muži – harmonie ovšem trvá jen do chvíle, než do života imámovy rodiny vtrhne krutost v podobě tlupy islámských fanatiků. Amina pak štafetu lásky a milostných vztahů předává do Evropy, Asie, Ameriky... V Himmlerově kuchařce čtenáře jeden příběh provázel bezmála celým 20. stoletím; v této knize (s poněkud potměšilým názvem Láska je věčná, dokud trvá) naopak mnoho příběhů oběhne téměř celou planetu Zemi a nakonec se poněkud nečekaně propojí v souvislý kruh osudů.

"Je n'ai jamais eu à chercher Dieu : je vis avec lui. Avant même que je sois extrait par des spatules du ventre de ma mère où je serais bien resté, si on m'avait demandé mon avis, il était en moi comme je suis en lui. Il m'accompagne tout le temps. Même quand je dors. C'est ma mère qui m'a inoculé Dieu. Une caricature de sainte mystique qu'un rien exaltait, des pivoines en fleur aussi bien qu'une crotte de son dernier-né, au fond du pot. Je suis sûr qu'elle avait de l'eau bénite en guise de liquide amniotique. Elle exsudait la foi".

Êtes-vous miterrandophobe ou mitterandolâtre ? À quel sein de la République se vouer ? D'un côté, à droite pour simplifier, on en veut à Mitterrand d'avoir été trop politique, tacticien sublime ; de l'autre, à gauche forcément, on se dit floué mais émerveillé, reconnaissant mais déçu que les espérances collectives aient peu à peu disparu du discours mitterrandien. Avec le temps tout s'en va. Au fil du temps cependant c'est l'accomplissement du personnage Mitterrand qui s'opérait et non le destin de la "génération Mitterrand". À la fin de sa vie, c'est lui et l'Histoire. Franz-Olivier Giesbert n'en est pas à son coup d'essai avec Mitterrand. Depuis 1972, il a écrit plusieurs ouvrages sur François Mitterrand. Il a toujours suivi le président de près, tenant constamment à conserver et à honorer son rôle de journaliste indépendant. Après la mort du président, Giesbert décide de refondre ses ouvrages en un seul. C'est ce livre, sobrement intitulé François Mitterrand, une vie, une biographie scrupuleuse et profonde, portrait saisissant d'un personnage insaisissable. --Denis Gombert

Les destins croisés d'Elie, d'Elsa, de Lisa et de Karl dans les années 1930 en Bavière.

On ne se méfie jamais assez des journalistes. Pour n'avoir pas à courir derrière une mémoire qui n'a jamais cessé de me fuir, je prends des notes. C'est ainsi que, depuis plus de quinze ans, j'ai consigné sur des cahiers à spirale la plupart de mes conversations avec Jacques Chirac. Alors que son règne arrive à son couchant, il m'a semblé qu'il était temps de vider mes carnets. Je ne les avais pas écrits pour qu'ils restent à rancir au fond d'un tiroir mais parce que le métier qui mène mes pas consiste à faire la lumière sur tout. Telle est sa grandeur et sa misère. Si l'on veut garder sa part d'ombre, il ne faut pas fréquenter les journalistes. Ceci n'est donc pas une biographie au sens propre mais plutôt l'histoire d'une tragédie personnelle, devenue, sur la fin, une tragédie nationale. C'est cette histoire que j'ai voulu raconter. Une histoire bien française. F.-O.G., février 2006

Ceci est l'épopée drolatique d'une cuisinière qui n'a jamais eu peur de rien. Personnage loufoque et truculent, Rose a survécu aux abjections de cet affreux XXe siècle qu'elle a traversé sans rien perdre de sa sensualité ni de sa joie de vivre. Entre deux amours, elle a tout subi : le génocide arménien, les horreurs du nazisme, les délires du maoïsme. Mais, chaque fois, elle a ressuscité pour repartir de l'avant. Grinçant et picaresque, ce livre raconte les aventures extraordinaires d'une centenaire scandaleuse qui a un credo : "Si l'Enfer, c'est l'Histoire, le Paradis, c'est la vie".

Le lessiveur est un surnom pour un sérial killer qui nettoie les scènes de crime après avoir tué ses victimes. Charly Garlaban, ciblé par le meurtrier, aide le commissaire Sastre dans ses enquêtes pour échapper à son sort. Ce roman a remporté le Prix Tortignole en 2009.