Jan P. Kučera Pořadí knih

Jedenáctý díl, který je rozvržen do dvou svazků, zaplňuje poslední mezeru v chronologické řadě Velkých dějin zemí Koruny české a je vymezen jednak počátkem válek s revoluční a napoleonskou Francií, jednak definitivním nastolením konstituční monarchie v rámci habsburské monarchie. V období let 1792–1860 se v českých zemích utvářelo novodobé národní vědomí a emancipovala se svébytná kultura nejen v českém, ale i německém jazyce. Zároveň byly položeny základy moderního právního státu, občanské společnosti i tržního hospodářství a v těsné spojitosti s tím započala průmyslová, komunikační i myšlenková revoluce. Autorský tým složený z významných českých historiků předkládá čtenářské veřejnosti nové obšírné zpracování našich dějin, jejichž úplné vypsání českému národu stále chybí. Monumentální, vůbec první české dějiny takového rozsahu vycházejí v osmnácti svazcích. Autoři, přestože mají nejvyšší profesionální ambice, se obracejí především na širší čtenářskou obec, jíž bude dílo sloužit jako spolehlivý zdroj poznání naší historie i jako obraz současné úrovně české historiografie. Jednotlivé svazky jsou vybaveny základním poznámkovým aparátem, zevrubnou bibliografií, bohatým obrazovým a dokumentačním materiálem a rejstříky.

Období let 1890 - 1918 patří v mnoha ohledech k nejzajímavějším a zároveň nejméně prozkoumaným i obecně známým v dějinách českých zemí. Jejich společnost, ekonomika, věda a kultura prožívaly jeden ze svých nepopiratelných vrcholů, ale zároveň se rychle blížila léta nebývale hluboké krize, jejímž markantním projevem se stala takzvaná Velká válka v letech 1914 - 1918. Její osudovost dosvědčuje fakt, že na jejím konci více než tisícileté monarchické zřízení v českých zemích vystřídala republikánská forma vlády.

První svazek XII. dílu počíná na přelomu let 1859–1860, kdy v důsledku vojenské porážky habsburské monarchie v Itálii dochází k obnovení ústavního vývoje a končí rokem 1890, kdy se přijetím punktačních článků radikalizovala mladočeská strana, jež tento akt hodnotila jako ránu českým národnostně a jazykově emancipačním snahám. Nelze však přehlédnout, že v obecném měřítku dosáhly české země ve sledovaném období poměrně vysokého sociálního, ekonomického, právního a kulturního standardu.

Čtyřdílná publikace České země v evropských dějinách navazuje na úspěšnou řadu již vydaných učebnic Dějiny zemí Koruny české a Dějiny evropské civilizace. Je určena nejen studentům středních škol, ale i vysokých škol společenskovědního zaměření. Posloužit by rovněž měla jako pracovní pomůcka učitelům dějepisu na všech stupních škol a v neposlední řadě všem, kdo nejsou v daném oboru profesionály, avšak hledají poučení, doplnění vědomostí a orientaci v problémech současnosti. První díl se odvíjí od christianizace Evropy a s ní souvisejícího utváření celé řady států, které existují dodnes. Z informační temnoty a politického chaosu vystupuje říše Karla Velikého jako obnovitelka dědictví antického římského impéria a řecké civilizace, v důsledku čehož se stává rivalem říše byzantské a napomáhá rozkolu mezi západním a východním křesťanstvím. Není náhodou, že právě v době „karlovské renesance“ se objevují první zprávy o slovanském etniku nazývajícím se Čechy, jež v mnohostranné konfrontaci s impériem Karlových dědiců buduje svůj stát a rozhoduje o své církevní a politické orientaci. Český stát se pak za vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků stává poprvé a naposledy evropskou velmocí, ovšem ztrátou tohoto postavení a jistou kulturní izolací platí za výrazný předstih, s nímž podstatná část jeho obyvatel přikročila k náboženské reformaci. ISBN 80-7185-795-5 (soubor)

Druhý díl čtyřdílné publikace začíná obdobím, kdy před evropskou civilizací vyvstávají dvě osudové hrozby. Vnější představuje osmansko-muslimská expanze a vnitřní náboženský rozkol mezi katolickou církví a církvemi reformovanými, který nikoli náhodou evokuje předchozí rozchod mezi východním a západním křesťanstvím. První z nich je těžce postiženo pádem Konstantinopole do rukou osmanských Turků a obnovuje se v ruském prostředí, avšak druhé se koncem 15. století energicky vydává na cestu poznávání a dobývání mimoevropského světa, v němž mu nezabrání ani dlouhotrvající náboženské války. Jejich vyústění se osudově dotýká i politického a duchovního vývoje českých zemí. Stavovská opozice je poražena po déletrvajícím soupeření se sílící panovnickou mocí rakouských Habsburků a v souvislosti s rekatolizací jsou položeny základy moderního státu. České země se zdánlivě ,,rozplývají" v rámci habsburské monarchie, nicméně i tak se podílejí na jejím velmocenském postavení v Evropě. ISBN 80-7185-795-5 (soubor)

Třetí díl čtyřdílné publikace začíná britsko-francouzským konfliktem mezi dvěma nejsilnějšími evropskými mocnostmi o ovládnutí světových námořních tras a tím i o prvořadé postavení při budování koloniálních impérií. Hlavním vítězem sedmileté války se stává Velká Británie, avšak její kolonie v Severní Americe se vzbouří a vyhlašují nezávislost. Vznikem USA a později i celé řady nezávislých států se evropská západokřesťanská civilizace stává civilizací euroatlantickou. Ve vnitřním životě poražené Francie osvícenská ,,duchovní revoluce" vyústí v krvavou revoluci politickou a v důsledku napoleonských válek se principy právního státu, tržního hospodářství a občanské společnosti rozšíří po celém kontinentě. Procesem utváření moderních evropských národů jsou zasaženy také české země, kde za základ národnostní identity přestává být brána příslušnost k teritoriu a zdůrazňuje se příchylnost k ,,mateřskému" jazyku. Konkurence mezi Čechy a Němci, případně dalšími etniky, v rámci Čech, Moravy a Slezska, ale i v rámci habsburské monarchie vede k nebývalému ekonomickému a kulturnímu povznesení českých zemí. Na druhé straně tentýž proces má za následek zrod moderního šovinismu, který je jednou z příčin první světové války. ISBN 80-7185-795-5 (soubor)

Uběhlo už téměř půl století, co u nás vyšla první a zatím poslední monografie o jednom z největších dramatiků evropského divadla. Nová molièrovská monografie chce českému čtenáři zprostředkovat výsledky posledních desetiletí molièrovského bádání, ale především být tradiční monografií o umělcově životě a díle a zasadit Molièra do širokých dobových souvislostí. Nabízí tedy kromě jiného i obraz slavné epochy evropské kultury, označované jako „doba krále Slunce“.

Bitva na Bílé hoře je bezesporu jednou z nejznámějších událostí českých dějin — událostí takřka všeobecně považovanou za národní tragédii, jejímž bezprostředním následkem bylo staleté porobení českého národa „v Čechách a na Moravě“ pod nadvládou cizí dynastie. Na základě bělohorské katastrofy vznikl pozoruhodný mýtus, který se stal významnou složkou kulturní tradice novodobého českého národa a je do značné míry živý dodnes. Nová kniha o Bílé hoře se vedle průběhu bitvy zabývá především cestou, která „na Bílou horu“ vedla, čili událostmi bezprostředně předcházejícími stavovskému povstání, a pak „českou válkou“ od třetí pražské defenestrace 23. května 1618 až k osudné neděli 8. listopadu 1620. Shrnuje dosavadní výsledky historického bádání v otázkách „cesty na Bílou horu“, a aniž by se bělohorským mýtem blíže zabývala, přece jen jej konfrontuje s trapnou skutečností, „jak to vlastně tenkrát bylo“.

Dvousvazková příručka, určená studentům středních škol a všem zájemcům o historii, navazuje na mimořádně úspěšnou učebnici Dějiny zemí Koruny české. Osvědčený autorský kolektiv v ní podává obsažnou a zasvěcenou výpověď o vývoji evropské civilizace, jejích duchovních zdrojích, politické a kulturní aktivitě, ale i o prolínání a střetání s jinými civilizačními okruhy. Snaha o nestranný a zároveň neotřelý pohled na mnohé otázky, které byly ještě donedávna nepřípustně ideologizovány, patří k největším přínosům této učebnice, jejíž první vydání bylo záhy vyprodáno a vzbudilo nemalou pozornost mezi odborníky i čtenáři.