Kniha o bílé a černé magii, smyslu psaní, životě mouchy a hypnotizérovi, o mariborském zázraku. Stroboskopicky rozostřená milostná novela plná magického realismu. Advokacie mouchy domácí. Hyperrealisticky text brojící proti digitálním parazitům světa, oslava lásky, té nejvyšší hypnózy.
Texty Zimní knihy o lásce vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho Jedna žena. Kaprálová každý den napsala jednu vinětu s vlídnou vidinou, že si jednoho dne P. E. texty přečte a bude potěšen. To se i stalo — rok po českém vydání vyšla novela v maďarštině. Je to kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Že jsou tam občas nehoráznosti, autorku pochopitelně mrzí. Netuší, kde se tam vzaly, ale ví, že bez nich by některé mikrosituace postrádaly vnitřní pravdivost, a tedy i nutnost texty psát. Životadárná energie nepramení přece jen z prachobyčejného sexu, ale i z nadpozemské touhy, což tuší i srny, když po lovecké sezóně olizují mlčky sůl.
Po krásném podzimním dnu se maminka s holčičkami vrací domů. Čekají, že jim otevře tatínek, ale ten doma není a nepřichází… Čím dál víc je trápí nejistota: Kde může být? Nestalo se mu něco? Místo tatínka nakonec zazvoní pan Nikdo. Je skutečný, nebo ho zplodila dětská i dospělá fantazie? Hororová miniatura spisovatelky Dory Kaprálové pro děti od osmi let pojednává o strachu a beznaději a o tom, jak je lze porazit. Autorka umně pracuje s napětím, absurdní zkratkou i podvratným humorem.Lehce hororový příběh pro děti od 8 let ilustrovala Darja Čančíková.
Tyto autorčiny prózy mají nejblíže k její předchozí povídkové knize Ostrovy. Oproti ní zde ale ubylo berlínsko-brněnských témat a přibylo ztišených či naopak burleskních příběhů, ve kterých se ocitáme v mezních situacích: mezi životem a smrtí, zrozením a odchodem. Ačkoliv do vážných poloh prosakuje lehký humor, nostalgie či lyrično, autorka i zde představuje současnost sice jako žánrově pestré, ale také jako neklidné místo. Tvůrčí hravost, překvapivé příběhy i vypravěčský švih jsou skvělou protiváhou pocitu, že zachycený svět je vlastně poněkud pochmurný a že z něj místy i mrazí.
V povídkovém souboru Ostrovy tematizuje Dora Kaprálová na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Tucet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné enápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě.
Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává místní i zaváté a sváté bytosti. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o „umírající tetu Zuzanu“ či o řezníka v berlínském krámku — k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání.
Kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Texty „Zimní knihy o lásce“ vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho „Jedna žena“. Od ledna do února 2013 D. K. každý den napsala pro P. Esterházyho jednu z literárních vinět. Je jeden muž. Miluji ho houževnatě jako nějaká housenka. On spíše prchá a já mu to nijak nezazlívám. Prchá, honím, a honí-li mě, prchám. On mě ale, to musím přiznat, už vlastně vůbec nehoní. On jen prchá, musí-li. Nezazlívám mu to. Miluje mě esteticky, je to láska asketického atleta, co běží k cílové rovince, tam někam na sever, tam stále na sever, běží a běží, aby neviděl, jak moc ho chci u sebe zadržet, protože nechci; nechci, aby tím vším proběhl příliš rychle. Aby zmizel. Protože tam za cílem, tam už není nic. Ani ti sobi ne. Jen zima, tma a zima.
Brno v české poezii představuje unikátní sbírku, která vznikla z nápadu Karla Škrabala, vedoucího brněnské redakce MF DNES. Cílem bylo vytvořit rubriku Město ve verších, která by reflektovala Brno skrze poezii. Od května 2006 do března 2007 se na stránkách Umění a kritika pravidelně objevovaly básnické texty o Brně, a po změně editorky na Janu Soukupovou se rubrika zaměřila na zapomenuté moravské básníky. V počátku byly publikovány i texty z knih, ale postupně se začaly objevovat nové básně napsané přímo pro tuto přílohu. Rychlé reakce některých básníků, jako Vít Kremlička, ukázaly, že inspirace může přijít okamžitě. Antologie zahrnuje jak původní, dosud nepublikované texty, tak i doplňkové verše, které tematicky obohacují hlavní obsah. Mezi autory najdeme široké spektrum jmen, od klasiků jako František Halas a Jiří Kuběna po současné básníky. Tato sbírka tak zachycuje nejen poetické vyjádření Brna, ale i jeho kulturní a historický kontext, čímž nabízí čtenářům jedinečný pohled na město skrze poezii.
Přičiněním editora Ivana Wernische, který z básníkových veršů vybral a uspořádal ty nejlepší kusy, vznikla doposud nejucelenější a nejvýraznější sbírka Leoše Bacona Slaniny — kniha s vnitřním dějem, který přes svůj formální rozkmit od lyrických črt k hmatatelné věcnosti, od vážné polohy ke groteskní rozjívenosti perzifláží, dokáže předat podstatné sdělení, totiž autorův osobní příběh času, nenávratných dnů a vůbec všeho, co mizí… Kniha vychází s doslovem Dory Kaprálové.
Je to téměř neuvěřitelný příběh. Autorka objevená až ve svých více než osmdesáti letech se takřka přes noc stává jednou z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek. Za povídkový soubor Želary získává Státní cenu za literaturu a podle novely Jozova Hanule je natočen veleúspěšný film, který je nominován na Oskara. Kdo však je Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová)? Jaké byly její osudy předtím, než se stala slavnou? Co dnes prožívá a o čem přemýšlí? Více než rok chodívala o několik generací mladší novinářka Dora Kaprálová na kus řeči ke Květě Legátové a nahrály spolu desítky hodin poutavého vyprávění o autorčině dětství, válce, učitelských štacích na Valašsku, literatuře a také zvířatech, která ji provázejí celým životem. Během té doby se staly přítelkyněmi a Dora Kaprálová tak mohla poznat skutečnou Věru Hofmanovou: „Tahle spisovatelka, dramatička, učitelka, ochránkyně zvířat je jako skála, jako Lucka Vojničková ze Želar, jako Květa Legátová, jako žena, která je někdy třeskutě vtipná, aby nebyla vzteklá. Která občas mentoruje, protože svět musí mít pevný řád. Která je silná jednoduše proto, aby nepropadala slabosti. Aby se svět nerozsypal jako to zrní, co jako malá tak ráda sypala svým milovaným slepicím v rodném Podolí.“
