Jon Fosse Knihy

Může člověk pochopit osud svých nejbližších, když už jsou jenom ozvěnou ve vzpomínkách? Na sklonku dne je závěrečným dílem volné trilogie oceněné v roce 2015 jednou z nejprestižnějších evropských literárních cen – Cenou Severské rady za literaturu (předchozí díly Mámení a Sny Olavovy). Znovu se tu setkáváme s baladickým vyprávěním o mladých milencích Aslem a Alidě, jejich útěku, temných činech i marné snaze ukrýt se pod změněnými jmény kdesi v zapadlé zátoce. Příběh znovu ožívá v myšlenkách staré Ales, jež se nemůže zbavit vidin své dávno zesnulé matky Alidy a jejího zoufalého hledání milence, který odešel jen na skok, ale už se nevrátil. Ani odhalení kruté pravdy, ani setkání s jiným mužem ji nemůže odloučit od Asleho nadobro…

Za dvojromán Melancholia I, II (Melancholie I., II.) byl Jon Fosse v roce 2001 nominován na prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Český čtenář dostává do rukou první část románu, jehož hlavní postavou je norský malíř Lars Hertervig (1830–1902). Během pobytu na akademii umění v Düsseldorfu, kde studoval u slavného norského malíře Hanse Gudeho, talentovaný krajinář Hertervig onemocní. Je na rok hospitalizován v psychiatrické léčebně v Gaustadu, patrně šlo o schizofrenii. Zbytek života tráví v ústraní, zcela bez prostředků. Okolí rodného Stavangeru určuje ráz jeho snových krajin a do mystických maleb se promítá prostředí protestantského hnutí kvakerů, kteří věřili, že každý člověk je veden vnitřním světlem Božího hlasu. Melancholie není malířovou biografií, ale monologem osamělého člověka o hledání smyslu života, lásky a Boha. Tento monolog vede vypravěče i čtenáře od prvotního rozčilení k melancholii, jež takové hledání provází. Fosseho román je jako malířské plátno – věty jako opakované tahy štětcem postupně v nepatrných variacích skládají celý obraz, celkovou náladu. Tíhu posedlosti a smutek z netečného světa.

Druhá část trilogie jednoho z nejpozoruhodnějších norských autorů pokračuje ve vyprávění nadčasového příběhu mladých milenců a čerstvých rodičů. Asle a Alida utíkají z Bjorgvinu, jak se kdysi jmenoval přístav Bergen. Usadí se v odlehlé zátoce, změní si jména a rádi by zapomněli na minulost i vlastní temné činy. Asle se však musí do Bjorgvinu ještě vrátit a vyřídit jakousi záležitost. Město plné lákadel, otupujících jeho ostražitost, se ale stává pastí. A navíc se zdá, jako by ho obávaná minulost nemilosrdně přitahovala… Sny Olavovy jsou podivuhodně komponovaným textem, který čtenářům předestírá zásadní otázky lidské identity a existence. Co je sen a co skutečnost? A lze uprchnout před sebou samým?

Dvě hry současného norského dramatika. Ve Jménu (1995) se těhotná dívka vrací do domu svých rodičů, spolu s mladíkem, otcem dítěte. Jejich vztah je stejně strnulý a bezživotný jako vztahy v dívčině rodině. Postavy nejsou schopny normálně komunikovat a artikulovat své city. Tento stav naruší až bývalý dívčin přítel, který přichází na návštěvu... Ve hře Noc zpívá své písně (1997) tráví mladý nezaměstnaný muž nečinně celé dny doma a sní o kariéře spisovatele. Jeho žena trpí pasivitou svého muže, dusí se v malém bytě, který obývají. Jednoho večera vyrazí se svou přítelkyní do hospody a po návratu domů končí mlčení a apatie a rodí se tragédie...

Druhý díl románu Melancholie II. je opět monologem, tentokrát patří ústřední hlas ženě, sestře Larse Herterviga. Oline stoupá s vypětím všech sil od moře ke svému domu. Oline si nevzpomíná na to, co se stalo včera, Oline nepoznává své blízké, nevybavuje si jejich jména. Oline cítí, jak se jí skutečnost pomalu ztrácí kdesi v mlze, její vzpomínky zato ožívají. Melancholie II. je neobyčejně intenzivním obrazem konce života, poetickou výpovědí o bolestech stáří, o posledních minutách bytí a o smrti.

Cílem knižního projektu 3x3 je seznámit čtenáře s dílem tří současných skandinávských dramatiků, kteří jsou českému publiku částečně známi. Hry Jona Fosseho byly dosud publikovány, zatímco dramaty Jona Fosseho a Larse Noréna se občas objevují na českých scénách. Například inscenace Fosseho her Jméno a Noc zpívá své písně, kterou režíroval Martin Čičvák, a Norénova hra Démoni, která byla nedávno uvedena na scéně brněnského Národního divadla. Astrid Saalbachovou měli čeští diváci možnost poznat prostřednictvím textu Taneční hodina, uvedeného pod názvem Baletky. Lars Norén, Jon Fosse a Astrid Saalbachová patří k nejvýznamnějším skandinávským dramatikům, což dokládá nejen jejich bohaté dramatické dílo, ale také časté uvádění a překlady do různých jazyků. Všechny tři autory již ocenila kritika a vydala monografie, zejména o Norénovi a Fossovi. Všichni tři autoři jsou laureáty prestižní ceny Nordisk Dramatikerpris, udělované každé dva roky. Norén ji získal v roce 1998 za Kliniku, Fosse v roce 2000 za Letní den a Saalbachová v roce 2004 za Konec světa. Antologie 3x3 zahrnuje dramaty z různých období jejich tvorby a doplňuje ji doslov, který zasazuje dílo autorů do širšího kontextu.

Ve svém starém domě u mořského fjordu leží stará žena Signe na lavici a vzpomíná na chvíle, kdy v onen pozdně listopadový den před více než dvaceti lety stála u okna a čekala na svého manžela Asleho, jenž vyjel se svým člunem na vodu a už se nevrátil. Vzpomínky se záhy rozšíří na celý jejich společný život a ještě dál: ve snových vizích k ní přicházejí předci, jejichž duchové v představách Signe obývají stejný prostor a potkávají se s těmi, kteří ještě žijí. A Signe se naopak zdá, že se účastní událostí, které se staly před více než sto lety. Bolest, kterou při tom prožívá, se propojuje se zkušeností předků, kteří se také museli vyrovnat se smrtí svých blízkých. Proti sobě tu stojí ženský smutek a mužská touha postavit se přírodě. Aliss u ohně je sugestivní mistrovská próza o lásce a ztrátách, která se díky svému jazyku a rytmizaci pohybuje na samé hranici s poezií. Laureát Nobelovy ceny ji rok 2023 Jon Fosse ji napsal v roce 2004.

Baladický nadčasový příběh jednoho z nejpozoruhodnějších autorů současné norské literatury se odehrává v krajině u hanzovního města Bergenu, v dobách, kdy se ještě jmenoval Bjorgvin. Mladí milenci Asle a Alida, sami téměř děti, nemají skoro nic. Jenom dítě, jež se narodí co nevidět, a jeden druhého. Marně hledají místo, kde by složili hlavu, nevyspaní a prokřehlí. Zoufalství je vyhnalo z domova a odsoudilo k nekonečné pouti. A jenom troufalost přerůstající v násilí jim může pomoci. Cestou nezbývá než podvolit se mámení, napolo snovému, napolo bdělému stavu, meznímu stejně jako okamžik, v němž se právě ocitli. Z Asleho a Alidy se neodvratně stávají psanci..

Chlapec, který se bude jmenovat Johannes a který se stane rybářem, přichází na svět. Starý muž, který se jmenuje Johannes a který byl celý život rybářem, umírá. Takto se dá ve stručnosti charakterizovat rámec podivuhodného románu Ráno a večer, napsaného v roce 2000 a přeloženého dnes již do řady světových jazyků. Mezi těmito dvěma protipóly života, dvěma kapitolami románu, se rozprostírá hluboce lidský příběh snu o sounáležitosti. Autorův svérázný baladický styl vyniká snahou o přesné zachycení repetitivnosti a zkratkovitosti lidského myšlení a vyjadřování. Svým stylem, archetypálním tematickým záběrem a především všudypřítomnou lyričností se Fosse zcela vymyká současným převládajícím směrům nejen norské, ale i světové literatury.