Lubomír Doležel Pořadí knih

V roce 1998 vydal v americkém Baltimore žák profesora Havránka, soudobý pokračovatel českého strukturalismu Lubomír Doležel, dílo formulující zásady narativní sémantiky a uvádějící do teorie fikčních světů Heterocosmica. Fiction and Possible Worlds. Pro českého čtenáře je převedl do rodného jazyka pod názvem Heterocosmica. Fikce a možné světy (Karolinum 2003). O desetiletí později pokračoval – již bez anglického "mezistupně" – knihou Heterocosmica II. Fikční světy postmoderní české prózy (Karolinum 2014), v níž rozvinul své teorie na materiálu současné české beletrie. Trilogie i tvůrčí cesta profesora Doležela (1922–2017) se nyní uzavírá knihou Heterocosmica III. Fikční světy protomoderní české prózy (Karolinum 2018, posthumum). Symbolicky se v ní vrací ke kořenům české moderny a postmoderny – totiž k literatuře bouřlivého uměleckého období přelomu 19. a 20. století, k literárnímu směřování, jež nazval protomodernou. Doleželův podíl na rozvoji naratologických studií a na teorii fikčních světů mu zajistil celosvětový respekt a uznání.

Významný český literární vědec a lingvista Lubomír Doležel ve své prozaické prvotině líčí krok za krokem nemilosrdně pravdivě a bez jakéhokoli sentimentu milostný život fiktivního hrdiny Jana (Johna) Gerbera od mládí až do pozdního stáří. Kniha s jedinečnými detaily v líčení míst (mimo jiné Izraele, Francie, Kanady a Mexika) je kronikou lásek vášnivých a osudových, z nichž žádná nekončí šťastně.

Heterocosmica II je samostatná kniha, ale je vnitřně spjatá s publikací Heterocosmica, jejíž český překlad vydalo Nakladatelství Karolinum v roce 2003. Znamená završení mého úsilí, jemuž jsem se věnoval od svého návratu z kanadské emigrace – včlenit do kontextu soudobé české literatury a české literární vědy teorii fikčních světů. Postupuji zde především analyticky a soustřeďuji se na rozbor reprezentativních děl postmoderní české prózy

Vzpomínková kniha předního česko-kanadského lingvisty a literárního teoretika zachycuje události jeho života v kontextu historických událostí 20. století: bezstarostné dětství a prvotřídní vzdělání v době Masarykovy republiky, předčasný konec mládí po německé okupaci rodného kraje v září 1938, postavení Čecha ve válčící Německé říši, věznění v nacistických věznicích, osvobození americkou armádou na jaře 1945, studium na Karlově univerzitě v krátkém období demokracie, zhroucení poválečných ideálů po komunistickém převzetí moci, působení v osídlovaném pohraničí, další studium a vědeckou práci v Československé akademii věd, obrodný proces šedesátých let, zrádnou sovětskou invazi, odchod do exilu a dlouholeté univerzitní působení v Kanadě, postupnou reintegraci do české kultury po sametové revoluci. Osobní život je však pouze podložím toho, co je vlastním předmětem těchto pamětí: autorův intelektuální vývoj a zvláště příspěvek ke studiu literatury obecně a české literatury zvlášť. Úvahy literárního teoretika mohou být často příliš složité a abstraktní, Lubomír Doležel ale věří, že se naučil psát o takových tématech nejen přesně, ale i jasně; knihu tedy uvítají i čtenáři, kteří sice s literaturou nežijí nebo nemohou žít, ale chtějí se o ní něco dozvědět, protože je neodmyslitelnou složkou i obrozující silou jejich bytí.

Kniha profesora Lubomíra Doležela (* 1922), významného českého literárního vědce působícího od roku 1968 na univerzitě v Torontu, jehož dílo překročilo český kontext a je součástí současného světového myšlení o literatuře, je rozdělena do tří oddílů: 1. oddíl (Autoři a díla) obsahuje studie o K. M. Čapku-Chodovi, Franzi Kafkovi, Richardu Weinerovi, Haškovu Švejkovi, Karlu Čapkovi a Milanu Kunderovi. 2. oddíl (Pražská škola) se zabývá pražskou literárněvědnou školou, mj. Romanem Jakobsonem, Felixem Vodičkou a stylistikou Pražské školy a jejím vztahem ke K. H. Máchovi. 3. oddíl (Krůčky vpřed) shrnuje obecnější stati teoretického zaměření, například Ústní a psaná literatura, Literární styl a Případ dvojníka. Většinu studií z anglických originálů přeložil Bohumil Fořt, který je též autorem doslovu a ediční poznámky. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem.

Lubomír Doležel je literární teoretik a autor projektu teorie fikčních světů. Teorie, která úspěšně vstoupila do světové debaty a k níž se myšlenkově přihlásili například Umberto Eco, Marie-Laure Ryanová, Thomas Pavel, Linda Hutcheonová, Ruth Ronenová ad. V této, zatím své poslední knize Fikce a historie v období postmoderny vychází Doležel ze závěrů a návrhů své předchozí publikace Heterocosmica a posouvá se na hranici, kde se rozhoduje o ontologickém statusu vyprávění. Přes své literárnĕ teoretické kořeny patří tato kniha do oboru „metahistorie“, jak ho případnĕ pojmenoval Hayden White. Bývá přitom často uváděno, že postmoderní metahistorie zpochybnila zásadní rozdíl mezi fikčním a historickým narativem. Doležel polemizuje s touto pozicí tím, že zkoumá vztah mezi historiografií a tvorbou fikce v rámci sémantiky možných svĕtů. Zásadní rozlišení mezi historickou a fikční reprezentací minulosti zakládá na rozlišení historických a fikčních možných svĕtů. Z tohoto rozlišení pak odvozuje – s odvoláním na J. L. Austina - protikladné vlastnosti historických a fikčních textů. Autor analyzuje konkrétní díla angloamerických historiků a tvůrců historické fikce, která potvrzují, že postmoderní praxe nepřijímá ztotožnĕní historického bádání s historickou fikcí.

Studie v uvedeném svazku představují dva póly autorova bádání - "Literární text, jeho svět a styl", které později vyústilo v práci "Heterocosmica", která je cele věnována teorii fikčních světů. Druhá studie "Protifaktová imaginace" ilustruje současné Doleželovo zkoumání textů.

V Kanadě žijící významný český bohemista profesor Lubomír Doležel čtenáře podrobně seznamuje s významnou literárně-teoretickou školou – teorií fikčních světů umění, jejímž je spoluzakladatelem. Na rozdíl od klasického výkladu je podle teorie fikčních světů literární dílo otevřeno nespočetným výkladovým úrovním. Mezi literárním dílem (fikcí) skutečností tak může probíhat neustálá interakce. Heterocosmica představuje závažný lingvistický příspěvek k postmoderním literárním teoriím.

Kniha se pokouší zevrubně podchytit a interpretovat dějiny způsobů přemýšlení o literárním díle, které bychom dnes mohli nahlížet jako ty jednotlivé etapy formulování základních problémů poetiky, jež určily formování okcidentálního strukturálního myšlení v oblasti literární vědy. Zkoumání těchto dějin okcidentální poetiky je prvotně vymezeno rozlišením dějin poetiky a kritiky. Autor se věnuje analýze konkrétních období poetologického myšlení a jejich koncepcí v průběhu dvou milénií - od systematického pojetí Aristotelova po strukturalistickou doktrínu Pražské školy. Tímto historicko-teoretickým přístupem se snaží systematicky rekonstruovat rámec, v němž můžeme nahlédnout původ a dnešní relevantnost jednotlivých teoretických přístupů. Kniha zároveň poskytuje velmi užitečné teoretické zázemí pro možné porozumění moderní, tzn. poválečné poetice, jejím zdrojům a směřování.