Daniela Petříčková Knihy

Soubor esejů Jeana Améryho (1912–1978) se vrací do období druhé světové války a let následujících a zachycuje autorovu klíčovou zkušenost – zážitky židovského vězně nacistických vyhlazovacích táborů. Co znamená být člověkem ducha v takovém zařízení, co znamená změnit se v trýzněné tělo, jakou váhu má ztráta domova, zda se lze zbavit resentimentů, které pronásledují vězně celý další život, a co vše v sobě zahrnuje zdánlivě jednoduchá formule – být židovskou obětí pronásledování. Autorovy reflexe se na jedné straně blíží literatuře dokumentu a zdůrazněné autenticity. Zároveň ji však složkou úvahovou překračují, jsou něčím víc než historicky podmíněným výkladem určité historické zkušenosti. Odkrývají totiž rozměry této historické existence, které přesahují konkrétní dobu a události.

Biografie z pera německého vojenského historika zachycuje osudy příslušníka wehrmachtu, který v době holokaustu jako jeden z mála německých vojáků aktivně a nezištně pomáhal Židům. Za tuto činnost byl odsouzen a 13. dubna 1942 popraven. Wetteho práce se podrobně věnuje také dění na okupované Litvě v rámci nacistického programu likvidace židovského obyvatelstva. Vedle celkového průběhu vyvražďování si autor všímá také příběhů několika dalších německých vojáků a důstojníků, kteří pomáhali židovským obětem. Pozornost věnuje také Schmidovu odkazu v poválečném Německu. Jen velmi pozvolna se zbavoval příměsi „zrádcovství“ a ještě na přelomu tisíciletí se skupina důstojníků bundeswehru dlouhou dobu bránila pojmenování kasáren jeho jménem. Příběh Schmidova zdánlivě obyčejného hrdinství lze číst jako románové vyprávění; avšak i ti, kteří se jinak vymlouvají „na dobu“ nebo „na rozkazy“, v něm mohou nalézt neokázalý a nezpochybnitelný mravní vzor. Kniha je též brilantní ukázkou historické práce o „obyčejném člověku z lidu“, při níž se badatel musí vyrovnat s nedostatkem primárních pramenů.

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve. Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti.

Kniha představuje spojení kulturní historie, literatury faktu a esejisticky pojatých příběhů s románovými prvky. Autor předestírá pojem restaurace jako sociologický fenomén doby, který ilustruje zajímavými příběhy z gastronomického prostředí, v nichž vystupuje například Émile Zola, Joseph Roth, Edward Hopper nebo Robert Walser. Poučeně a s vtipem líčí také konkrétní příběhy číšníků, slavných kuchařů i samotných restauratérů, věnuje se proslulým podnikům a jejich historii, uvádí desítky proslavených pokrmů a receptů. Jeho pozornosti neuniká ani pozadí vnějšího společenského pozlátka, tj. těžká práce a špatné výdělky obsluhy, jejich různorodé slabosti a zlozvyky, jakož i negativní hygienické poměry. Přechází z jednoho kontinentu na druhý, aby zachytil vývoj a zvyky spojené s gastronomií v mnoha zemích světa.

Naše vědění prochází v současnosti hlubokou proměnou a všeobecně je v západní kultuře již delší dobu pociťována krize vzdělávacího systému, případně úpadek klasického vzdělání. Práce Dietricha Schwanitze se pokouší reagovat na tuto situaci a nově stanovit, co je základem naší vzdělanosti. V první části, nazvané Vědění, skicuje autor obrysy klasické vzdělanosti. Dějiny Evropy představuje jako velký příběh od antiky přes utváření evropských států ve středověku až po modernizaci, revoluce a velké katastrofy 20. století. Provází nás rovněž literaturou, uměním, hudbou, filozofií, ideologiemi, teoriemi a vědeckými obrazy světa. Ve druhé části, nazvané Znalost, se zabývá komunikací, „infrastrukturou vzdělanosti“, například řečí, světem knih a novin. Dietrich Schwanitz zde pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, a zejména o způsobech, jak vědění používat. Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými „informacemi“ obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat a kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné. Schwanitzova encyklopedická práce vyšla od doby svého vzniku v roce 1999 už ve třiceti vydáních a byla přeložena do řady cizích jazyků.

Překvapivá, provokativní i čtivá - taková je kniha Trýzně narcismu od Isoldy Charimové, která představuje jeden z nejpozoruhodnějších filosofických, či spíše humanitně vědních příspěvků za několik posledních let. Autorka si bere za východisko Freudovu teorii narcismu, kterou nechápe jako vlastnost jednotlivce, ale spíše jako formu společnosti, přesněji jako ideologii. K tomu ostatně odkazuje podtitul knihy: O dobrovolném podřízení. Nemůžeme se nechovat narcisticky: úspěch stojí na sebeprezentaci, na inscenaci vlastní výjimečnosti. Takto pojatý narcismus je pro autorku cosi výsostně paradoxního: narcistické chování je nespolečenské chování, přesto na něm naše společnost stojí. Kniha byla vyznamenána prestižním oceněním Tractatus Preis.