Ludmila Vaňková

Narodila se jako druhá dcera do pražské rodiny vrchního ředitele Národní banky JUDr. Václava Vaňka. Ten byl roku 1942 popraven gestapem. Zatímco sestra Blanka absolvovala operní zpěv na Pražské konzervatoři, Ludmila vystudovala sociologii a psychologii na Univerzitě Karlově. Roku 1948 byla z FF UK z politických důvodů vyloučena (členkou České strany národně sociální), a doktorát tak dokončila po více než dvaceti letech (1971, práce Člověk a kniha). Zajímala se o divadlo. Po absolvování reformního reálného dívčího gymnázia roku 1945 studovala Pražskou konzervatoř, kterou však nedokončila. Později byla přijata na právě se etablující univerzitu DAMU, kam však, vzhledem k udělenému vyloučení ze studií, nikdy nenastoupila. Nadále působila v ochotnickém divadle. Literární prvotinou Ludmily Vaňkové se stala divadelní hra Princezna a šašek, která roku 1962 vyšla v Dilii jako cyklostylovaný scénář pro potřebu divadel. Vaňková nejprve pracovala jako sekretářka v nakladatelstvích Evropský literární klub a Československý spisovatel, později také v redakci časopisů Nový život a Divadlo. V letech 1964–1972 byla tiskovou redaktorkou ve Státním nakladatelství dětské knihy (SNDK), pozdějším Albatrosu. Roku 1968 vstoupila do KSČ, aby následujícího roku ze strany vystoupila. V letech 1973–1977 pak pracovala jako výhybkářka v železniční stanici Karlštejn. V letech 1968–1969 publikovala v časopise Tvář úryvky z díla Skrytý život Salvatora Dalího. Titul začala překládat na žádost avantgardních výtvarníků ze skupiny Devětsil (kniha později vyšla u NLN). V redakci Československého spisovatele se seznámila se svým budoucím manželem, výtvarníkem Josefem Paukertem (syn Jan Paukert je příležitostným hudebním skladatelem; filmy Dům pro dva, Maseba, Návštěvníci.). Po roce 1990 působila jako členka městského zastupitelstva v Řevnicích.Ludmila Vaňková zemřela 3. února 2022. Její zdraví se postupně zhoršovalo po zlomenině nohy.