Jennifer Johnston Pořadí knih

Málokdo dokáže vyjádřit smutný osud Irska a skloubit ve své tvorbě soukromé problémy s politickými – navíc s humorem a bez náznaku sentimentality – jako Jennifer Johnstonová. Stíny na kůži jsou příběhem mladého Joa Logana, kterého trýzní neustálé požadavky jeho otce, někdejšího hrdiny a nyní slabého, vyčerpaného muže. Ve škole Joe jen sní v očekávání lepších časů, kdy utichne střelba a noci už nebudou plné děsivého strachu. Porozumění a kamarádství najde u Katheen, učitelky z nedaleké školy. Když se ale náhle vrátí z Londýna jeho starší bratr Brendan se zbraní a spoustou tajemství, pocítí Joe děsivou brutalitu války a jeho snům je provždy konec.

Constance Keatingová, která prožila celý svůj dospělý život odcizena od rodiny i od Irska, v jakémsi vnitřním vyhnanství, se vrací krátce před Vánocemi domů zemřít. Do líčení jejích posledních dnů se neustále prolínají vzpomínky, útržky minulosti, takže se před námi postupně rozvíjí celý život umírající ženy. Constance čeká na nevyhnutelnou smrt a zároveň i na příchod otce svého dítěte, aby vše skončilo tak, jak si to přeje. Úsporné vyprávění, typické pro autorku, nás dovede k nádhernému a zcela nečekanému konci.

Jak daleko k Babylonu je příběh dvou irských chlapců, jejichž přátelství a společné vášni pro koně stojí v cestě třídní původ a náboženství. Táž propast mezi společenskými vrstvami je rozdělí i poté, co dobrovolně narukují do britské armády a odcházejí bojovat do zákopů první světové války. Bohatý Alexander z protestantské rodiny do války uniká před svou chladnou, ambiciózní matkou a chudý vesnický hoch Jerry zas touží nabýt vojenských dovedností, které by posloužily irské snaze o emancipaci. Román Jak daleko k Babylonu byl i zdramatizován a v roce 1982 zfilmován.

Irská spisovatelka Jennifer Johnstonová je autorkou subtilních novel, v nichž neobvyklým, úsporným stylem vystihuje osudová přátelství na pozadí dramatických dějin své země. Jednou z nejslavnějších je Opuštěné nádraží, příběh Heleny, která se po nečekané smrti manžela, omylem zastřeleného v Severním Irsku, přestěhuje za hranici do Irské republiky, aby zde zapomněla a začala nový život. Ke svému zděšení zjišťuje, že vedla prázdný život a pomalu, navzdory počáteční nedůvěře, se sbližuje se starším Angličanem, podivínským majitelem vyřazeného nádraží. Vnitřní drama dvou osamělých lidí nakonec přeroste v pozdní lásku. Tato mistrovská próza je děsivou obžalobou nesmyslného vražedného terorismu, jenž se dnes stává údělem všech Evropanů.

Ve středu pozornosti irské spisovatelky Jennider Johnstonové, kterou znají naši čtenáři z novely Opuštěné nádraží, jsou nečekaná osudová přátelství, která na pozadí dramatických dějin její země vypovídají o podstatě lidské přirozenosti a lidském údělu. Osud starého pána, jehož svět je zalidněn postavami minulosti – jeho zanedbanou ženou, chladným, netečným otcem a atraktivní matkou, milující jeho bratra – je náhle narušen příchodem drzého venkovského zrzka, jenž příslibem přátelství zažene stíny minulosti. Elegantní, subtilní, mistrovská, dojemná, to jsou přívlastky, kterými kritika charakterizovala tuto prózu, evokující naše osobní selhání, odpuštění i naději.