Vladimír Merta

• 20. 1. 1946, Praha

  Básník a písničkář, autor románu pro mládež Syn inženýra. Po maturitě (1964) vystudoval architekturu na ČVUT v Praze (1971). Studia režie na pražské FAMU zakončil filmem Smrt krásných srnců (1976, podle Oty Pavla). Poté působil ve svobodném povolání především jako folkový zpěvák, skladatel filmové a scénické hudby a filmový režisér, intenzivně se věnoval rovněž fotografování. Od roku 1971 byl členem folkově-literárního sdružení Šafrán (Jaroslav Hutka, Jiří Pallas, Petr Lutka, Vlastimil Třešňák, Vladimír Veit a Dagmar Voňková) a od roku 1974 členem volného hudebního sdružení Čundrground (Vladimír Mišík, Jan Hrubý aj.). Jeho zřetelné politické názory mu ztěžovaly přístup do nahrávacích studií a masmédií, konflikt s politickou mocí vyvrcholil po folkovém hudebním festivalu Porta 1986, kdy mu bylo po dva roky zakazováno veřejné vystupování. V této době byl angažován jako herec a tvůrce scénické hudby v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, psal hudbu k animovaným a krátkým filmům. V roce 1991 založil vlastní nakladatelství ARTeM. Věnuje se též pedagogické činnosti.

Verše poprvé publikoval v časopise Divoké víno (1970), přispíval dále do Mladého světa, Melodie, Tvorby, Scény, Rocku & Popu aj. Stěžejní oblastí Mertova tvůrčího zájmu je ovšem folková hudba. Kromě vlastní tvorby se písňovými texty podílel rovněž na LP Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa, skupiny České srdce aj. V samizdatu byly vydány soubory jeho písňových textů Zpívání obrazů (1980), Texty (1982, rozšíř. 1987, ed. Ilja Matouš) a Zpívá Vladimír Merta (1989, ed. Stanislav Zárybnický) a teoretická práce Zpívaná poezie (1984). Přispěl do samizdatových sborníků 78/1985 (1985, sb. výtvarníků známý též s tit. Šedá cihla), Lidový dům Praha Vysočany 1. 7.–10. 7. 1987 (katalog výstavy, 1987) a jeho texty jsou obsaženy v antologiích Konec obelisku (1978, ed. Ondřej Fibich), Přátelům (1989, ed. Pavla Piňosová) a Vánoční sen o folkovém kolotoči (b. d., ed. Ilja Matouš). Vedle vlastních textů Merta zhudebňoval i poezii jiných autorů (Josef Čapek, Viktor Dyk, Josef Hora, Jiří Orten, Jaroslav Seifert, Karel Sýs, Velemir Chlebnikov, Jean Arthur Rimbaud); některé z nich zařadil na audiokazetu Struny ve větru (1988). V cyklu pražské poetické vinárny Viola s názvem Přicházejí... byly uvedeny Mertovy tematické pořady Kulhavý poutník Josef Čapek a Velemir Chlebnikov. Napsal scénář k filmu Opera ve vinici (1981, režie Jaromil Jireš). Sám režíroval ploškově animovaný seriál Vilík ucho sem, ucho tam (též scénář, 1966–1967, s Pavlem Aujezdským), animované filmy František Nebojsa (1982), Všechno, nic a nekonečno (1993), Kamenné varhany (1984) a divadelní inscenaci hry Báj (Olomouc 1990) Daniely Fischerové. Je autorem scénáře televizní hry pro mládež Čtrnácté patro, čtrnáctý rok (1983, režie Miloš Bobek), pro Českou televizi režíroval podle vlastních scénářů hudebně dokumentární pořady Solidarita se Solidaritou (1990), Jako Šafránu 1, 2 (1991), 12 rozhněvaných mužů Vlasty Třešňáka (1991), Indiánský náčelník (1992), Americký zápisník Vladimíra Merty (1993), Divadlo světa mezi ploty (1995), Svlékám si kůži (1995), Mišpacha je rodina (1996), Chci bejt černej (1996), Ozvěny ženské duše (1997) Veselý starobinec Sváti Karáska (1997) a Tajná řeč těla (1997). Česká televize uváděla jeho autorský občasník Dírou v kytaře (1991–1993); Merta zde rovněž moderoval část literárních pořadů z cyklu Kavárna Paseka (1996–1997). Je autorem hudby k filmům Fimfárum Jana Wericha (2002, režie Vlasta Pospíšilová a Aurel Klimt, s dalšími), Fimfárum 2 (2006, režie Jan Balej, Vlasta Pospíšilová, Aurel Klimt a Břetislav Pojar), k několika krátkým filmům a večerníčku Kamarát z chodníka (Slovenská televízia Bratislava 1993–1994). – Jonáš-klub vydal v roce 1996 sborník Pro radost Vladimíru Mertovi k padesátinám. Jako prozaik se Merta představil románem pro mládež Výhoda podání, který čerpá námět z tenisového prostředí a na osudech dospívajících hrdinů ukazuje složitost hledání vlastní identity v okolním, krizí mezilidských vztahů postiženém světě. Těžiště Mertovy literární tvorby ovšem leží v písňových textech, souborně vydaných ve sbírce Narozen v Čechách. Klíčovým z námětových okruhů jeho zpívané poezie je hledání univerzálně platných etických kritérií v protipólu k všeobecné degradaci morálky, lidských charakterů i identity ve znormalizované společnosti. S chápáním pravdy jakožto primární kvality lidského života se u Merty pojí např. i problém emigrace, postavení vlastní, „přes palubu hozené“ generace a generačních otázek vůbec. Pro postavy zabydlující jeho básně je realita úzkým průchodem, kterým nelze projít bez ztráty sebe sama, člověk se pohybuje osudovostí naplněným světem osamocen a bez možnosti skutečné revolty, zoufalý hlas jedince je rozmělněn v lidské mase. Snaha lyrického subjektu překlenout obecnou pasivitu a netečnost vede v konečném důsledku až k sebezáhubě či k uzavření se do introvertního světa imaginace a snů. Pocity skepse a zmaru se ozývají rovněž v textech s motivy milostnými a náměty z oblasti umělecké tvorby. (Přes tyto úzkostné myšlenky se však z Mertových textů nevytrácí ani naděje, autor píše i humorné a satirické písně.) Mertova poetika má blízko k poetickému prostoru např. Richarda Weinera, s nímž se stýká v komplikovanosti některých řetězců metafor blížících se básním v próze. Inspiračním zdrojem mu však byli rovněž Josef Hora, Viktor Dyk, Jan Zábrana či Skupina 42, časté jsou i citace a parafráze Františka Halase, Jana Nerudy, Lawrence Ferlinghettiho, Jeana Arthura Rimbauda aj. – V teoretické knize Zpívaná poezie se Merta na příkladech z písní svých, Jima Čerta, Jaromíra Nohavici, Karla Plíhala aj. zabývá odlišnostmi mezi básní a písní, různými typy textařské práce a její vazbou na hudbu.