Michala Benešová Pořadí knih

Zločin a trest v reportážním vydání. Příběh osmnáctileté dívky odsouzené na doživotí za podíl na brutální vraždě. Oběť, kterou si vyhlédli s kamarády, byla jen o pár let starší. Sledujeme rekonstrukci činu, vyšetřování a mediální hon, a přitom přemýšlíme o hranicích spravedlnosti a možnosti odpuštění. Wojciech Tochman jako vždy přichází až poté, kdy emoce opadly a bulvární novináři ztratili zájem. Zadává obtížné, snad i provokativní otázky. Je pro nás vražedkyně stále tak nebezpečná, aby musela být za mřížemi? Proč se média soustředila především na dívku, kterou nazvala „bestií“, ačkoli na rozdíl od dvou mladíků nezadala ani jednu ránu? Jakou funkci má pro společnost doživotní odnětí svobody? Strašné zločiny a násilí nás provázejí odnepaměti, tresty se ale měnily. Odrážejí různé způsoby, jak se vyrovnat s nejhorším ze všech přestupků proti lidskému řadu: zabitím jiného člověka. V duchu prastarého přísloví „oko za oko, zub za zub“ se můžeme snažit odstrašit další vrahy. Postupně jsme začali přemýšlet o trestu jako nástroji, jak jedince změnit, převychovat. Pokud se nerozhodneme, že je někdo nenapravitelný. Trest smrti se změnil na doživotí, ale vychází stále z přesvědčení o schopnosti soudu určit, kde leží křehká hranice mezi nadějí na nápravu a rozhodnutím o definitivním zavržení. Tochman nechce vraždu ospravedlňovat. Klade ale nepříjemnou otázku: co proces vypovídá o naší společnosti? Vidíme bulvární zájem o detaily zločinu, ale malou snahu hledat skutečné příčiny chování dětí, které se staly vrahy. Soud, který se nechává ovlivnit předsudky i touhou jednoho člověka po odplatě. Kdy se shodneme na tom, že vražedkyně byla už dostatečně potrestána? Pokud svého činu lituje, přiznala svou vinu - dáme jí možnost, any se naučila žít mimo vězení, kde strávila pětadvacet let?

Velký román středoevropské fantastiky. Radek Rak se ve svém románu noří do mytologie dávné Haliče, v níž historické postavy a události obrůstají legendami. Sledujeme osudy mladého Jakuba Szely, který se stane zbojníkem a vůdcem selské vzpoury proti šlechtě z roku 1846. Rakova kniha však čtenářům mnohem spíše než historická fakta přibližuje potřebu mýtu a mytického vyprávění, jíž se moderní společnost vzdaluje. Pohybujeme se na pomezí dějin a mytologie - zdánlivě mrtvé věci ožívají, do osudů lidí zasahují víly a moudří hadi. Zároveň však příběh Jakuba Szely vypráví o sociální nespravedlnosti, což je aktuální snad v každé době. Radek Rak napsal román o dobru a zlu, které se skrývá v každém z nás, o nerovných příležitostech, o Haliči a Polsku - a to vše nezvykle barvitým jazykem.

Irena Sendlerová byla opravdová hrdinka, která za druhé světové války pomohla nespočtu lidí. Když si uvědomila, že všechny Židy ve varšavském ghettu čeká smrt, rozhodla se zachránit co nejvíc dětí. I přes obrovské nebezpečí je pašovala ven ve velkém a většina z nich se díky Irenině odvaze dožila konce války. Seznamte své děti s příběhem této výrazné představitelky protinacistického odboje – speciálně uzpůsobená publikace s úchvatnými ilustracemi je naprosto pohltí.

Sledujete, jak mizí vaši příbuzní. Mučí a vraždí je vaši sousedé nebo známí. Záminka může být jakákoli. Potom to všechno skončí. A teď se naučte s bývalými dozorci a popravčími opět žít. Vítejte v Kambodži. Wojciech Tochman prozkoumává ve svých reportážích temná místa. Do Bosny, Rwandy nebo Kambodže se nevydával za senzací, ale chtěl se dotknout toho, čeho se bojíme, co se v lidech někde hluboko skrývá. Pol Pot a jeho příběh přitahují pozornost, ale člověk připoutaný řetězem u rozpadlé chatrče? Ostatně, kdo může svého nemocného příbuzného zavřít do klece? Jedině zlý člověk. To je jednoduchá odpověď. Tochman strávil v Kambodži, jedné z nejchudších zemí stále ohrožených přírodními katastrofami, dostatečně dlouhou dobu na to, aby jednoduché odpovědi nehledal. Doprovázel psychiatričku Sody Ang, která se pokouší vysvětlit rodinám, co skutečně trápí jejich nemocné příbuzné, a začít je skutečně léčit. Protože zatím jsou místo léčby psychóz zavíráni do klecí nebo přivazováni za nohu. Narušené duše, i takové jsou výsledky řádění Rudých Khmerů. Kambodžská společnost se rozložila, přišla o vzájemnou důvěru, zapletla se do sítě strachu a pověr. Zlí duchové – tak by to Kambodžané popsali. Když je jednou vypustíte, dlouho netrvá, než jsou zase zkroceni.

Všechno začíná v přeplněném sále, kde nadšené publikum sleduje boxerský zápas. Probíhá souboj o titul mistra Varšavy. Polští fanoušci podporují falangistu Andrzeje Ziembińského, zatímco ze židovských tribun se ozývají výkřiky na počest závodníka klubu Makabi Varšava Jakuba Šapira. Tento večer je jeho. Mezi jásáním jedněch a hvízdáním druhých sledují Šapirův triumf sedmnáctiletý Mojše Bernštajn a socialista a král varšavského podsvětí Kmotr Kaplica. O čtyřicet let později v Tel Avivu se voják ve výslužbě sklání nad psacím strojem, aby vzpomínal na večer, kdy v ringu poprvé uviděl pohledného a sebejistého boxera. Tehdy ovšem netušil, že právě Šapiro, Kaplicova pravá ruka, v roce 1937 zabil jeho otce, a už vůbec si neuvědomoval, kolik v jeho životě změní jeden večer a setkání s Kmotrem Kaplicou…

Význam slova rodina se v posledních letech radikálně mění. Co to znamená být otcem? A co dítětem? Jaké to je v dospělém věku zjistit, že máte množství sourozenců, kteří pro vás byli až doposud neznámí? Polský reportér Kamil Bałuk se rozhodl ve své knize Všechny Louisovy děti vyřešit jednu dávnou záhadu. V osmdesátých letech se v Nizozemsku rodí děti, jejichž kůže je o něco tmavší, než bylo původně v plánu. Důvodem jsou zvláštní praktiky, které na jedné z klinik asistované reprodukce provádí doktor Jan Karbaat. Ukazuje se totiž, že jeden dárce nebyl tak docela podle přání klientek. Byl sice Nizozemec, ale původem ze Surinamu, byl zaměstnancem banky, ovšem ne jako vedoucí pracovník, ale jen jako její řadový zaměstnanec. A právě tenhle člověk se stal otcem více než dvou set dětí. Jedním z nich je též pětadvacetiletý Bjorn, který si jednoho dne řekne: „Najdu je všechny…“ Výjimečná kniha o tom, co dnes znamená být rodičem a dítětem, o tom, jaké to je, mít v malé zemi dvě stě sourozenců, ale také o muži, který se chtěl stát bohem. Krásný příběh o těch nejkřehčích věcech na světě – lidských vztazích.

Velkoformátová kniha ve stylu Map představuje dětem nejznámější řecké mýty, antickou kulturu a historii. Vezmi klubko Ariadniny niti a projdi labyrintem řecké mytologie! Najdeš ve spleti klikatých stezek tu správnou, která tě dovede na další dvoustranu? Cestou se seznamíš s řeckými bohy a bohyněmi, bájnými hrdiny i fantastickými stvořeními. Potkáš se s Heraklem a Argonauty, Minotaurem a Kyklopy a poznáš Sisyfa, Odyssea i krásnou Helenu. Navštívíš olympiádu, řecké divadlo nebo athénskou Akropoli. Nádherně ilustrovaná kniha plná detailů tě vmžiku přenese do Řecka před tisíci lety. Neuvěřitelně propracované labyrinty uznávaného mladého polského grafika a ilustrátora Jana Bajtlika vytvářejí působivé obrazy plné detailů, v nichž se každý rád ztratí, jen aby objevil něco nového. Oblíbenou zábavu nejen pro děti — hledání v bludišti — doplňují krátké texty v závěrečné části, které představují nejdůležitější postavy, pojmy a události, s nimiž se děti v bludišti starověkého Řecka setkají.

Modlitba za déšť je výsledkem jedenácti cest Wojciecha Jagielského do Afghánistánu, které podnikal od jara roku 1992 do podzimu roku 2001. Je to kronika vzestupů i pádů afghánských režimů, bratrovražedných válek, sbírka portrétů bojovníků, je to však především příběh o nekompromisním hledání absolutna, o hledání, které je vražedné, ale současně umožňuje člověku uchovat si svobodu i věrnost základním lidským hodnotám.

Způsoby, jak přistupovat k dějepisectví komunistického období, mohou být různé. V Česku zatím spíše převládá přístup zkoumající individuální „hříchy“ jednotlivých badatelů. Mladý polský historik Maciej Górny v knize Mezi Marxem a Palackým zvolil jinou cestu a položil si otázku, jak se česká oficiální marxistická historiografie vyrovnávala s dědictvím svých předchůdců a s celou nacionálně liberální koncepcí českých dějin, zformulovanou během 19. století. Přesnější označení by ale bylo historiografie „oficiální“, „komunistická“ či „režimní“ – než marxistická. Maciej Górny (7. května 1976 ve Varšavě) je absolventem historie na Varšavské univerzitě (2000). V roce 2006 získal doktorát za disertační práci „Marxistické vědy v zemích střední a východní Evropy ve vztahu tradicím národních historiografií devatenáctého století“. V roce 2015 se habilitoval na Instytut Historii im. Tadeusza Manteuffla Polskiej Akademii Nauk. Dlouhodobě se věnuje historiografii a dějinám střední a východní Evropy. Od roku 2015 je šéfredaktorem časopisu Acta Poloniae Historica. Jeho další knihy jsou Wydarzenia marcowe w Polsce - reakcje opinii publicznej w Czechosłowacji (1998) a Przede wszystkim ma być naród. Marksistowskie historiografie w Europie Środkowo-Wschodniej (2007).

Kniha je v polském i českém kontextu vůbec první komplexní monografií věnovanou české hrůzostrašné literatuře. Na téměř pěti stech stránkách mapuje její autor vývoj tohoto žánru v širším kontextu dějin české literatury 19. a 20. století i jeho balancování na pomezí populární a umělecky náročné tvorby, včetně řady přesahů do jiných vědních disciplín, například filozofie či filmové vědy. Předmětem analýzy se staly klíčové texty tzv. literatury hrůzy - od obrozeneckých knížek lidového čtení a tzv. krvavých románů přes vybrané Máchovy, Erbenovy či Sabinovy texty a avantgardní prózy Ladislava Klímy, Josefa Váchala nebo Vítězslava Nezvala až po proměny literární hrůzy ve 20. století (Ladislav Fuks, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jan Křesadlo aj.) včetně současné literatury (Miloš Urban).