Petr Stančík

Básník, prozaik, dramatik a esejista Petr Stančík, alias Petr Odillo Stradický – Stanczyk ze Strdic se narodil 9. června 1968 v Rychnově nad Kněžnou. Vysokoškolská studia na pedagogické fakultě ani na DAMU nedokončil. Pracoval jako učitel a posléze televizní režisér na volné noze. Od roku 1995 se živí jako reklamní textař. Žije v Praze.

Stradický knižně debutoval svazkem Obojí pramen (1992), pseudomytickým vyprávěním na pomezí poezie a prózy. Tuto „barokní fantasy“ autor zalidnil rytíři, mnichy či „správkyní labyrintu“ a provanul ozvěnami hermetismu a symbolismu. Místy archaizující jazyk libující si v četných neologizmech se stane i napříště spisovatelovým výsostným znakem. A stejně tak i silný fantazijní akcent. Jestliže u debutu, vydaného nakladatelstvím Přátel duchovních nauk, mohli čtenáři ještě tápat, svou druhotinou Admirál čaje (1996) se Stradický nepřehlédnutelně vřadil do proudu postmoderny. Je to tvůrce z rodu demiurgů, jehož pomyslným teritoriem se stalo celé univerzum a jeho metodou hra, k níž patří i sebemystifikace s autorským jménem či předpovězeným úmrtím. V prostoru vykloubeném z reality si Stradický pohrává s dějinnými událostmi, jež prokládá fiktivními fantasmagoriemi, a jejich promísením vytváří jakési alternativní světy – proto je mu blízké i médium internetu. Doslova s každou větou boří skutečnost a staví novou, svoji vlastní: „Nato obrátil koně naruby a prašně odcválal dovnitř sama sebe.“ S oblibou atakuje stvořitelský mýtus jako „ten, jenž vdechuje kameny a vydechuje ptáky“. Je otázkou, zdali autorův mnohokrát variovaný boj s Bohem není ve skutečnosti bojem o Boha, zosobněného v podobě paradoxní „teologie rouhání“ či dokonce „vesmírného řádu“, který může být a u Stradického také je – chaosem, vyšším stupněm chaosu. I v další prózách spisovatel manifestačně překračuje logiku a racionalismus, svou dikci však alespoň navenek zklidňuje, zvnitřňuje. Jak říká vypravěč (a nikoli už chrlič) v souboru Zlomená nadkova (1997): „Slova začínala nabírat smysl jako potápějící se loď vodu, ale stále setrvávala nad hladinou pochopení...“ Orgie fantazie a svévole obrazového obžerství tedy poněkud ustupují stylově ukázněnějšímu vyprávění, přesto však tvůrce i nadále pilně střídá stylizace a žánry, včetně „meta“ detektivek (v jednom případě je vrahem Bůh) či pohádek. I nadále krouží kolem procesu tvoření a stvoření: „Člověka stvořily rostliny, aby s ním vyměňovaly vdech za výdech a naopak.“ Konstantou autorova psaní zůstává stále humor, včetně toho černého, a také – paradoxně – absence tajemství. Ačkoli se občas vydává cestou propojující dobrodružnou a řekněme hermetickou literaturu, jak to známe např. z textů Michala Ajvaze, Stradický zůstává více živelný, básnivý, víc než o příběh mu jde o jazyk, čímž své prózy přibližuje poezii. A oddaluje tajemnu. Přes zmíněnou spřízněnost jsou autorovy básnické sbírky více osobnější, intimnější než prózy. A také více tradiční. Milostná tematika se tu střídá s věčnou dichotomií tělesnosti a ducha, formálně přijdou ke slovu i rýmy a samozřejmě autorova obsedantní manipulace s jazykem – viz neologizmy typu znaboh, nadkova, předhádky, vsonet, vlkodlaň, srdcadlo, atd. Autor má na svém kontě i jeden knižně vydaný dramatický opus (Svatá... svatá? svatá! Ludmila, 2002). Ve známost vstoupil též jako editor kontroverzně přijaté antologie české poezie 20. století (Ryby katedrál, 2001).