Petr Mainuš Pořadí knih

Kdo byl architekt, který stavěl pyramidy v Lublani či minojské býky v Praze? A sloupy obdivoval tak vehementně, že je stavěl, i když nic nenesly? V komiksu vypráví Jože Plečnik o sobě, vzpomíná na svá velká díla a na lidi i místa, jež měl příležitost na své dlouhé životní cestě mezi Lublaní, Vídní a Prahou poznat. Plečnik v komiksu příběh o svém životě vypráví sám. Jeho vyprávění je formováno jako pohled na to, kdo byl a kdy tvořil, občas přemýšlí o možných alternativách ke svým rozhodnutím. Příběh zahrnuje jeho současníky, především podle kritéria vlivu, který na něj a jeho dílo měli. Podobně jako u Plečnikových děl, kde byl kvůli rozsahu proveden logický výběr, bylo nezbytné takto postupovat i při zahrnutí jeho studentů a spolupracovníků, kteří jeho projektům přidávali své znalosti a svoji autorskou pečeť.

Výběr současné slovinské, české a slovenské LGBT literatury.

Notoricky nezaměstnaný hrdina tohoto sžíravého románu s ledovým klidem rozebírá a vzápětí zahazuje do škarpy všechno, co se mu připlete do cesty. Neunikne nikdo: jeho partnerka (humanitární pracovnice), její kolega, její rodiče, nejbližší společný přítel (jehož náklonnost hraničí s intimním vztahem, ovšem pouze k ní), Habsburkové, bývalý spolužák (někdejší kriminálník, dnes úspěšný ekopěstitel), dokonce ani knihy, s nimiž se setkává a které pokaždé nějak záhadně souvisí s borovicemi. To vše vetkáno do příběhu odehrávajícího se během jediného dne, v němž se náš hrdina rozchází se svou partnerkou. A důvod? Rozteklý, pronikavě páchnoucí sýr s exotickým názvem: Raclette. Bravurní stylista Golob umí své čtenáře přinutit k bouřlivým výbuchům smíchu, přestože probíraná témata myslí smrtelně vážně. Jeho kousavě zábavná interpretace světa je tak konzistentně politicky nekorektní, až se téměř zdá, že vlastně docela korektní je.

Jestli má Evropa dnes jednu kulturní metropoli, pak je to Berlín. Zdá se, že sem dnes všechno směřuje, že tady se vše propojuje, navzájem inspiruje, rodí, boří, padá a znovu rodí. Ano, přesně jak píše Aleš Šteger ve své poetické berlínské mozaice: Berlín nese překrásné prokletí města v neustálém vznikání. Šteger zde rok žil. V knize se prochází po šedivých ulicích, nákupních třídách i bleších trzích, ztrácí se ve vánici, v barech i nenápadných dvorcích, bloumá po starých hřbitovech i velkých, podivně prázdných bytech. Je citlivý pozorovatel a přesně vnímá i neklid tohoto místa, ono věčné zemětřesení, k němuž je Berlín odsouzený. A tak se z přítomnosti během pár vět, během jedné jediné krátké chvíle, propadne do minulosti. Prohrabe se sutinami, pozoruje „prázdné patrony uhaslých střel“ a nachází překvapivé souvislosti. Šteger ale nejenom naslouchá a pozoruje, sám tu také něco zanechává. Město se do něj otisklo a on se otiskl do města. Napsal jeden z nejpůsobivějších berlínských portrétů posledních let.