Jan Bíba Knihy

Kniha nabízí komentář k Machiavelliho Vladaři, zřejmě nejznámějšímu dílu politické teorie. Výklad seznamuje čtenáře s hlavními idejemi a koncepty Machiavelliho politického myšlení a jejich historickým, ideovým a literárním kontextem. Machiavelli je vylíčen jako představitel estetické politické teorie, která namísto řeči zdůrazňuje roli smyslového vnímání jako předpokladu existence politického společenství. Kromě toho kniha věnuje pozornost Machiavelliho specifickému pojetí sociálního konfliktu a jeho kritice oligarchie. Studie vychází současně s novým překladem Vladaře.

Machiavelli se vrací do soudobé politické teorie v dalším převleku. Kniha Machiavelli mezi republikanismem a demokracií je inspirována polemikou o povaze moderní liberální demokracie, která je v angloamerickém prostředí již delší dobu vedena pod hlavičkou republikanismu, ale v domácím prostředí je téměř neznámá. Republikanismus a demokracie v ní představují ideovou výzvu liberalismu a k překvapení mnohých je Machiavelli současným hrdinou této diskuse. Kniha tuto polemiku přibližuje ve třech krocích, nejprve pojednává o machiavelovskému republikanismu, poté o obraně lidu, kterou z něho lze vyčíst, a nakonec o republikanismu v mezinárodních vztazích.

Zdá se, že v současné době prožíváme krizi liberální demokracie. Symptomy jsou nepřehlédnutelné: pokles volební účasti, nebývalá schopnost oligarchií využívat fungování státu ve svůj prospěch, vlády tvrdošíjně prosazující neoliberální reformy i přes vytrvalý odpor občanů, odumírání sociálního státu a v neposlední řadě úspěch nového populismu pravice. V této knize se hledá protilék. Příčiny krize autoři nespatřují ve výzvách globálního kapitalismu, natož v pohnuté české historii. Zajímá je vnitřní napětí v liberální demokracii samotné, které spatřují v nedostatečné artikulaci vztahu mezi liberalismem a demokracií. Soudí, že dosavadní artikulace se vyčerpaly, a tak se hledají nové. Postliberální konstelaci považují právě za takový teoretický prostor, ve kterém lze nově tematizovat schopnosti demokracie jednat kolektivně, veřejně a politicky, schopnosti, které liberální teorie ve svých úvahách eliminují. Otázky s tím spojené se v knize zkoumají z hlediska čtyř směrů soudobé demokratické teorie: neorepublikanismu, deliberativní demokracie, postliberální demokracie a demokracie radikální. Odpovědi se pochopitelně liší, společná jim je ale snaha otevřít pro demokratické myšlení postliberální perspektivu.

Machiavelliho renesanční dílo Vladař patří právem ke klíčovým politologickým textům o moderním způsobu vládnutí. Autor tento spis věnoval na začátku 16. století Lorenzovi Medicejskému, který v té době vládl Florencii. Ve 26 kapitolách popisuje jednoznačně a bez příkras mechanismy fungování moci a definuje úspěšné formy vládnutí. I přesto, že je dílo přes půl tisíciletí staré, některé myšlenky jsou platné i dnes.

Demokratické společnosti (ať nové či etablované) v současnosti procházejí hlubokou krizí. Je téměř nemožné přehlédnout její symptomy od poklesu volební účasti, vzestupu pravicového populismu a plebiscitarismu, občanské nespokojenosti až po úpadek tradičního stranictví. Původ této krize bývá často spatřován v krizi či rozpadu tradičních reprezentativních institucí. Zatímco někteří z tohoto vývoje usuzují na zánik reprezentativní demokracie a oslavují příchod demokracie post-reprezentativní, významná část současné demokratické teorie se naopak (zdánlivě paradoxně) obrací k reprezentaci jako nástroji demokratizace demokracie. Tento pohyb se může zdát překvapivý nejenom pro faktickou krizi reprezentativních institucí, ale i proto, že řada proudů současné demokratické teorie (participační, deliberativní a radikální teorie demokracie) se formovala jako kritika inherentně nedemokratické a elitářské či oligarchické povahy reprezentativní demokracie a jako snaha o její překonání. Příspěvky shromážděné v tomto svazku se snaží zachytit tento intelektuální pohyb a nabídnout nové promyšlení vztahu demokracie a reprezentace jako nástroje jak pro porozumění krize demokracie, tak pro její léčbu.