Miroslav Tomek Pořadí knih

Charkov. Začátek devadesátých let. Studentské byty, fotbalové stadióny, nádraží, továrny Tři kamarádi hledají čtvrtého, aby mu sdělili smutnou zprávu o smrti jeho otčíma. Mají na to dvaasedmdesát hodin, celé tři deštivé letní dny – v cestě jim ale stojí moře alkoholu a taky trocha smůly. Začíná nezapomenutelné putování po průmyslových periferiích města, hledání svobody a smyslu života. Groteskní příhody se mísí s filozofickými úvahami a absurdním humorem, aby dohromady vytvořily opojný a tak trochu třaskavý koktejl. Serhij Žadan ve svém prvním románu Depeche Mode (2004) neopakovatelným způsobem zachytil atmosféru postsovětské Ukrajiny, která právě vykročila po trnité cestě ke kapitalismu.

Internát je román o putování. Cesta, o níž se v knize vypráví, není dlouhá, vede však mezi městy, jež rozdělila válka. Hrdina, věčně nerozhodný a ke všemu lhostejný učitel ukrajinštiny Paša, se na poslední chvíli rozhodne, že z ohroženého internátu vyzvedne svého třináctiletého synovce. Je leden 2015 a na východní Ukrajině se válčí. Fronta se stále posunuje, putování nebezpečným územím nikoho se tudíž protáhne na několik dní. Je zima, mokro, prší a na zemi leží zbytky sněhu. Z dálky zní štěkot toulavých psů, hučení tankových motorů a zvuky výstřelů. Cesta pro Pašu znamená nutnost konečně dospět a přijmout odpovědnost za své činy. Síla Žadanova válečného románu tkví především v jeho atmosféře, která je často tíživá, vždy znovu ji však odlehčují pro autora typické básnické metafory a jemná ironie.

Kam patří Bělorusko? Na Západ nebo na Východ? Co ho pojí s jeho nejbližšími sousedy a co ho od nich odlišuje? Existuje něco jako „běloruský světový názor“? Právě na běloruský světový názor se zaměřuje Ihnat Abdziralovič (vlastním jménem Ihnat Kančeuski, 1896–1923) ve svém dnes už klasickém eseji Odvěkou cestou, napsaném a vydaném v roce 1921 ve Vilniusu. Jeho autor byl osobností na svou dobu výjimečnou: studoval přírodovědu a literaturu, účastnil se ukrajinského národního hnutí, byl činný v běloruském družstevním hnutí, zajímal se o filosofi západní i východní, včetně jógy a teosofie, byl některými současníky považován za vizionáře… Předčasná smrt na tuberkulózu mu bohužel nedovolila rozvinout své nadání, zanechal nám však alespoň tento esej, který je považován za zakládající dílo běloruské filosofie 20. století a k němuž se stále vrací nové generace běloruských intelektuálů. Kulturní, historické a geopolitické otázky (i odpovědi), které autor dokázal zformulovat, zůstávají aktuální i v dnešní době, kdy Bělorusko s obtížemi hledá cestu od postsovětského autoritářství k demokracii.

Ukrajinský básník Váno Krueger (1986) je první známý nekrokomunista v naší galaxii. Čtenáře sevře do pařátů a odnese ho do Krasnokruegersku, města rudých stínů, kde komunistická mytologie vzkvétá tak, jako by se Velký říjen odehrál loni. Tenhle lidový komisař pro ideologii nechává ve svých básních vstát z hrobů Stalina, Beriju i Zoju Kosmoděmjanskou, aby se obloukem přes KLDR a Karadžiće dostal až k německému pornu. Zaživa pitvá postavy, symboly a rituály sovětských dob.

Které zvíře má nejvíce zubů? Co je klinománie? Od kdy pereme v pračce? Co to byla bramborová válka? Odpovědi na tyto i další záludné otázky přináší každou sobotu a neděli ve vysílání Českého rozhlasu Encyklopedie Radiožurnálu. A protože se tyto zajímavé informace v éteru jen mihnou, přicházejí autoři encyklopedie již podruhé s jejich knižním vydáním. Publikace Proč má zebra pruhy aneb Chytrej jak rádio 2 nabízí to, co se v běžných encyklopediích nedočtete. Stručnou a zábavnou formou představuje nová a neznámá fakta a zajímavosti z oblasti historie, medicíny, kultury, společenských či přírodních věd. A nejen to – snaží se také přijít na kloub mnohým populárním mýtům či nahlédnout pod povrch toho, co se každodenně děje kolem nás.

Podtitul: Strašidelný román. Moskva přelomu 80. a 90. let minulého století je pěkně depresivní místo. Obzvlášť jste-li ukrajinský básník, citlivá a rozervaná duše stíhaná povinností napsat epochální román ve verších, který vytrhne národní literaturu z letargie a vám zajistí „la dolce vita“. Ale televizní věže mezitím vysílají nakažlivou malátnost a otupělost, venku neustává déšť, lidé padají z oken kvůli vodce, ani piva se nedostává na všechny; modernistické domy – svědkové lepšího Ruska – nenávratně chátrají, v Dětském světě prodávají pouze papírové holuby, v metru pobíhají zmutované krysy a v podzemí pod moskevským metrem probíhá tajný sněm neživých, kteří plánují ovládnout svět.