Po útěku ze Severní Koreje jsem zjistila, že květy a jarní výhonky jinde symbolizují život a obrodu, zatímco v Severní Koreji jaro znamená smrt. V této době už nejsou žádné zásoby potravin a farmy neprodukují, což vede k nejvyšší úmrtnosti hlady. Sestrou jsme často slýchaly, jak lidé procházejí kolem mrtvol a lamentují, že „škoda, že nevydrželi do léta.“ Teď, když cestuji po Americe a Anglii, si užívám krásy přírody a jarních květin, ale nezapomínám na časy, kdy jsem proklínala zelené kopce a přála si, aby květiny byly z chleba nebo cukru. Když mi bylo třináct, uprchla jsem s matkou a sestrou do Číny, hnaly nás strach z komunistického režimu, který uvěznil otce, a touha po svobodě, ale i hlad. Cestou jsme ztratily sestru a v Číně jsme se ocitly v rukou obchodníků s lidmi. Po dlouhých peripetiích jsme se nakonec dostaly do Jižní Korey a znovu se shledaly se ztracenou sestrou. Můj autobiografický příběh je svědectvím o síle rodinných pout a touze po slušném životě bez ponižování a politického vyplachování mozků. Je to napínavý příběh plný dramatických scén, nečekaných zvratů a jemného humoru.
