Martin Reiner Pořadí knih (chronologicky)

Kniha je „memoár-románem“ napsaným přístupnou a atraktivní formou rozhovoru dvou mnohaletých přátel, básníků a držitelů Ceny Magnesia Litera, Milana Ohniska a zpovídaného Martina Reinera. Rozhovor reflektuje nejen Reinerovo nelehké dětství, na němž se vedle vynucené emigrace jeho otce podepsaly i další neblahé privátní okolnosti, ale též jeho zrání na vojenských školách, následné uvěznění a návrat do běžného života, v němž se nakonec stal jednou z výrazných postav brněnské Sametové revoluce. Nechybějí léta devadesátá, ohlédnutí za básnickými Bítovy či velkým evropským festivalem Poezie bez hranic, který Reiner organizoval. Reflexe více než třicetileté nakladatelské činnosti v nových, svobodných poměrech či bohaté vlastní literární tvorby přinášejí nejen „zábavné historky z natáčení“, respektive ze života s básníky, ale též otevřené až intimní pohledy do kuchyně tvůrce, který napsal jednu z nejúspěšnějších polistopadových knih, román Básník o Ivanu Blatném. To vše je doprovozeno zajímavými fotografiemi a dokumenty.

The Book of Mehrin summarizes four yers of the project aiming to build the Moravian Jewish Museum in Brno. The history of the Jewish presence in Moravia spans at least nine hundred yers and is extremely interesting. In many respects it differs from that of the Czech Republic as a whole and is often closer to Vienna and Slovakia.

Všechno, co chcete vědět o projektu Moravského židovského muzea Mehrin, se dočtete v této knize. Proč přijel do Brna přednášet Timothy Snyder? Bude se v Brně stavět podle vítězného návrhů slavného japonského architekta Kengo Kumy? Jak začala spolupráce Mehrinu s nejmodernějším židovským muzeem, které se nachází v Tel Avivu? Sto třicet stran informací, příběhů, fotek a ilustrací!

Třináct skvělých výtvarníků – třináct velkoplošných realizací na zdech domů v brněnském Bronxu! František Skála, Eva Koťátková, Krištof Kintera, Vendula Chalánková, Milivoj Husák, TIMO, Kateřina Sidonová, Adam Štech a další, včetně světově uznávaného Rusa Marata Danilyana! Městská galerie v brněnském Bronxu je zřejmě největší pouliční galerií ve střední Evropě. Město Brno a spolek Nový Bronx spojili své síly v projektu, který pomáhá vrátit někdejší sociálně-vyloučenou lokalitu nedaleko brněnského centra zpátky do městského celku. Příběh celého projektu, který odstartoval v roce 2019 a byl ukončen v červnu 2023, včetně profilů jednotlivých realizací a jejích autorů, sepsal iniciátor projektu, spisovatel Martin Reiner. Kniha je vybavena skvělými fotografiemi Petra Soldána a několika dalších fotografů.

Devět předních českých výtvarníků - devět velkoplošných realizací na zdech domů v brněnském Bronxu! František Skála, Eva Koťátková, Vendula Chalánková, Milivoj Husák, TIMO a další, včetně světově uznávaného Rusa Marata Danilyana! Městská galerie v brněnském Bronxu bude už brzy největší pouliční galerií ve střední Evropě. Město Brno a spolek Nový Bronx spojili své síly v projektu, který chce vrátit někdejší sociálně-vyloučenou lokalitu nedaleko brněnského centra zpátky do městského celku. Lokalita známá jako Bronx prochází dynamickou proměnou a Městská galerie chce dále zvýšit její potenciál stát se kreativní čtvrtí s pestrým uličním životem, přitažlivou pro návštěvníky, kteří před sterilním turismem preferují možnost poznávat tak trochu "jiné město". Příběh celého projektu, který odstartoval v roce 2019, včetně intimních profilů jednotlivých realizací, napsal iniciátor projektu, spisovatel Martin Reiner. Kniha je vybavena skvělými fotografiemi Petra Soldána a několika dalších fotografů. Kniha vychází s podporou statutárního města Brna.

Devátá kniha poezie českého básníka, prozaika a nakladatele shrnuje verše, které byly napsány a vznikaly přibližně během uplynulého osmiletého časového období.

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených, říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka, otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl? Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se zkaženým dnem na dovolené? V literatuře se umění povídky cení vysoko, a autor vstupuje na její půdu připraven: ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle, umí zaznamenat žhavé jádro příběhů – proto čtenář může mít často pocit, že se ocitl na kanapi v kuchyni své existence.

Martin Reiner vydal v lednu 1996 sbírku s názvem Decimy. Od té doby napsal devět dalších knih – a za tu poslední, román Básník o Ivanu Blatném, získal Cenu Josefa Škvoreckého a Knihu roku Magnesia Litera. Po dvaceti letech se vrací k básnické formě decim (deset veršů, rýmování ve dvou slokách abbab, ccddc) a z velkého množství napsaných textů do knihy vybral takové, které tvoří co nejpestřejší směs: jistý eklektismus jej vlastně vystihuje nejlépe. To ale není všecko! Na poslední chvíli se rozhodl připojit k některým básním i komentáře. Protože ví, jaké obavy poezie v lidech často vyvolává, snaží se svými komentáři ne snad přímo po lopatě vysvětlit, „co chtěl básník říci“, ale spíše rozšířit kontext, otisknout do písku pár stop, které by mohly bystrému stopaři pomoci do cíle.

Martin Reiner se po třicet let intenzivně věnuje poezii a osudu Ivana Blatného (1919–1990). Je autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek článků a rozhlasových pořadů. Stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní uložení ostatků na brněnském Slavíně a podílel se na umístění pamětní desky na rodném domě na Obilním trhu. V roce 2000 začal psát román o Blatného nevšedním životním příběhu, který zahrnuje jeho literární slávu v Československu a následný pád po emigraci do Anglie v roce 1948. Reinerův román se zaměřuje nejen na básníkův život, ale i na literární kontext a dobu, v níž žil. Čtenáři se dozví o literárním životě první republiky a o přátelství mezi Blatným a dalšími významnými osobnostmi. Nahlédnou do protektorátních let a hrůz heydrichiády. Po Blatného emigraci se seznámí s intrikami českého politického exilu a činností komunistických agentů v zahraničí. Kniha také popisuje jeho život v blázincích, kde strávil většinu ze čtyřiceti let v Anglii. Obsahuje dosud neznámé informace a je silně emotivní. Životní osud Ivana Blatného je jedním z významných příběhů české historie 20. století.

Uspořádat význačným osobnostem sborník k životnímu jubileu bývala dříve samozřejmost. Pro přispěvatele radost. Pro čtenáře rozkoš z počtení. V případě sborníku Co to je toto? se sešli literární přátelé Ivana Wernische, aby společně oslavili básníkovy sedmdesátiny: Ajvaz, Dudík, Dvorský, Dynka, Fišmeister, Goldfam, Holub, Hrbáč, Hruška, Hvížďala, Chlíbec, Chobot, Janatka, Kafka, Kaprál, Koťátko, Kotyk, Král, Kremlička, Nowicki, Ohnisko, Olič, Palla, Pitínský, Pížl, Přidal, Reiner, Rozehnal, Rybáková, Řezníček, Salava, Slanina, Soukupová, Stančík, Stašek, Svěrák, Šanda, Šrut, Trojak, Vokolek, Voráč.

Ve své nové knize, která je výborem z básnických textů vznikajících během předchozích čtyř let, je Martin Reiner (ne)překvapivě civilní, uměřený ve výrazu, ale v řadě textů také velmi provokativní. Lze říci, že tak zdárně završuje pro něj podstatnou dekádu básnického přerodu, který započal sbírkou Staré a jiné časy a pokračoval knihou Pohled z kavárny v Bath. Co do množství textů je Twiggy Reinerovou nejobsáhlejší knihou a je rozdělena do čtyř bloků. První tři charakterizují především místa (a data), na kterých básnické texty vznikaly, poslední blok naopak působí svou kompaktností a atmosférou. Knihu doplňuje osmnáct fotografií zlínského fotografa Dušana Tománka. Hubená stehna Twiggy jsou pestrým a dospělým „výkazem činnosti“ básníka, který by se možná už raději věnoval próze, ale kterého si poezie přesto čas od času povolá k raportu.

Na počátku všeho bylo slovo nakladatele, který si přál vydat knihu příběhů o kouzelných bytostech mezi námi. Nápad, aby se nad zadáním sešli tři spisovatelé a aby oněmi kouzelnými bytostmi byly maminky, šel s prvním ruku v ruce. Nejprve se tedy zdálo, že každý z oslovených napíše svůj příběh pro děti z pohledu tatínka, který vypráví svým vlastním potomkům o jejich mamince. Naši tatínkové, Pavel Šrut, Michal Viewegh a Martin Reiner, ale velmi rychle povznesli své ambice a námět se jim začal zdát příliš jednoduchý. Přitažlivější jim přišlo, aby maminka byla v příbězích jen jedna... Vlastně nejen maminka, taky jeden strýček, a celá rodina, kolem které se jejich vyprávění točí. A tak vznikly tři příběhy, které zachycují tutéž maminku v různých obdobích života. Knížku, která představuje překvapivě spojitý celek, dovedla k dokonalosti Galina Miklínová svou grafickou úpravou a ilustracemi. Můžete ji chápat jako vydařený kolektivní literární experiment, anebo jako volnou sbírku povídek balancujících na hranici mezi světem dětí a světem dospělých. Ale především se můžete spolehnout, že pokud z ní budete předčítat svým dětem nebo i známým, nebudete je ani na vteřinu nudit.

Tohle je Reinerův Staněk, lékárník a básník ze Strakonic. Staněk, jak ho mám rád já. Vztek tváří tvář démonu, jenž ovládá naše životy, vede autora k občasné brutalitě. Pocit, že pouze zbytečně kroužíme okolo podstatného, dokud se nedotkneme erotického jádra pudla, nutí jej k násilnostem páchaným alespoň na jazyce. Mnohý význam, který se užuž hodlá pohodlně usadit v té které básni, je perverzně zbičován chybějícími čárkami, a pokud se autorovi zdá nedostatečný, nehodný definitivy, nechá ho ihned prolnout s významem jiným. Dva i tři možné výklady proplouvají jeden druhým jako hrdlem vždy o kousek větší ryby. Staněk je básník - násilník; umí to s důtkami i pouty. A je na nás, jestli se poddáme rozkoši z vynucené submisivity.

Po své prozaické prvotině Lázně se Martin Reiner po letech autorsky znovu vrací k próze. Kdyby se do knih vkládaly také jejich příběhy líčící cestu, jakou dílo prošlo od početí až k finále, v případě prózy Lucka, Maceška a já by to bylo čtení velmi objemné, vzrušující a dramatické: první a poslední verze jsou totiž od sebe vzdáleny o jeden vesmír. Kniha si hledala svou podobu několik let. Co však zaujme nejspíš jen literárního historika, nemusí vůbec zajímat čtenáře. Toho zajímá výsledek. A jaký je? Je to příběh o jemných a křehkých věcech: o otcovském vztahu dospělého mladíka k cizí holčičce, o jeho letitém hledání sexuální identity, o téměř detektivním pátrání po slavném exilovém básníkovi a jeho minulosti. Také o poezii, o bolestných prozřeních, odcizeních, ztrátách i o smrti. Tato kniha vskutku dozrála. Především v tom, jak umně se prolínají a násobí osudy postav jakoby z různých světů, když každá z nich by vydala na samostatnou novelu. Také v tom, jaká síla a působivost tryská z autorova básnivého jazyka. Myslím, že v tomto případě platí, že kniha Lucka, Maceška a já svou kvalitou přesáhla svého autora. Miloš Voráč NOMINACE NA MAGNEZII LITERU V KATEGORII PRÓZA 2010

Vtipné a mírně provokativní fejetony autora, publikované v letech 2006-2008, zachycují každodenní témata s originální postavou vypravěče – netypickým mladým milionářem. Tento vypravěč, provokující svým společenským postavením a cynickou ironií, přináší humorné příběhy o potížích bohatých, jako je koupě jachty či výběr drahého koníčku, a srovnává svůj život s „méně úspěšným“ zbytkem světa. První polovina knihy se soustředí na milionářské fejetony, zatímco druhá část obsahuje texty z „předmilionářského“ období, které dokládají, že autorův nápad zvýšil atraktivitu jeho psaní. Tato milionářská okýnka si získala pozornost čtenářů regionální přílohy MF DNES a návštěvníků www.idnes.cz, což vedlo k myšlence vydat fejetony v knižní podobě. Kniha, vydaná pod názvem Plachý milionář, vychází 24. dubna při příležitosti veletrhu Svět knihy a obsahuje osmnáct originálních ilustrací od výtvarníka Miroslava Bartáka. Grafickou podobu knihy vytvořilo pražské studio ReDesign, známé svými úspěchy v oblasti grafického designu. Texty, které se vešly na 170 stránek, jsou rozděleny do dvou částí, přičemž první část zahrnuje většinu milionářských okýnek a druhá kritičtější výběr ze starších fejetonů, většinou psaných pro MF DNES.

Pohled z kavárny v Bath je šestou básnickou sbírkou Martina Reinera. Obsahuje osmačtyřicet básní vzniklých v průběhu let 2003–2007, z větší části za autorova pobytu v USA. Pohledy, výhledy a průhledy z okna kavárny básníkova života působí poněkud melancholičtěji a smířeněji než dřívější texty, ačkoliv ani zde nechybí autorův specifický básnický humor. Kniha je vybavena kolážemi Ivana Wernische; její anglická verze vyšla v edici Art Bureau (San Francisco, USA) pod názvem No Through Road (2007).

Martin Reiner patří již celou dekádu k autorům, jejichž každá sbírka vzbuzuje nemalou pozornost. Jeho předchozí básnická kniha Tání chůze (1998) byla recenzentskou obcí přijata značně rozporuplně. V Reinerově případě tak jistě platí známá teze, že jeho poezii lze obdivovat či zatracovat, ale těžko ji přejít s lhostejností. I jeho v pořadí pátá sbírka s názvem Staré a jiné časy přináší opět autorův osobitý styl — tóny ryze poetické i mírně parodické, lehce archaické motivy střídá „zápisník“ příběhů prožívaných „tady a teď“. Jako jakési autorovo alter ego sbírkou — tedy „starými“ i nedávnými časy uplynulého věku — prochází nehrdinský hrdina Jan, jehož postava přirozeně sjednocuje přes všechnu rozmanitost velmi konzistentní soubor textů. Nečekaným, leč jistě příjemným překvapením je pro milovníky (nejen) literatury ilustrační doprovod knihy. Tvoří jej koláže básníka Ivana Wernische.

Znovu zde vycházejí Decimy tak, jak vyšly v Torstu. Nad rámec pražského vydání jsem zařadil pět dosud nepublikovaných decim, které pocházejí ze stejné doby, pouze se nehodily do kompozice sbírky. Naopak Poslední rok (kniha datem vzniku starší) se tu objevuje v nové, značně redukované verzi, která je nejspíše reflektujícím přiznáním a poznáním, že to, z čeho jsem původně „vyrobil“ vytouženou prózu, bylo ve skutečnosti souborem samostatných básnických textů, který měl asi vypadat právě takto. Vydání druhé, v Petrově první

Básnická sbírkaNové vydání torstovských Decim, které obsahuje pět dosud nepublikovaných textů ze stejného období. Naopak Poslední rok (kniha datem vzniku starší) se zde objevuje v nové, značně redukované verzi, která je nejspíše reflektujícím přiznáním a poznáním, že to, z čeho autor původně „vyrobil“ vytouženou prózu, bylo ve skutečnosti souborem samostatných básnických textů, který měl asi vypadat právě takto.

Kniha Tání chůze je čtvrtou básnickou sbírkou nakladatele, spisovatele a známého provokatéra, který se o rozruch v literární obci postaral už těsně před vydáním nejnovějšího opusu svým pamfletickým manifestem Neoklasicismus. Pouhých 24 básní, které vyvolaly mimořádně rozporuplné reakce čtenářů, je kritickou žní za téměř tříleté tvůrčí období. Autor sám pokládá tuto stylově obtížně zařaditelnou knihu za vrchol své dosavadní tvorby a sám ji často uvádí jako svou nejoblíbenější sbírku vůbec.

Lázně jsou lyrickou novelou o stavu ducha. Pro někoho rozsáhlé entrée k něčemu, co nakonec nepřijde, pro autora samotného zbytečně dlouhá coda, dovětek k něčemu, co možná ani nikdy nebylo. Lázně jsou prozaickou prvotinou autora, který se v minulosti prezentoval čtyřmi sbírkami poezie. Avšak pozor! Jde o regulérní, poutavou a čtenářsky atraktivní prózu, nikoli o žánr známý jako básně v próze.

Klasickou básnickou formou napsané verše o lásce. Ironický nadhled se v nich mísí se smutkem a tragikou.

Básnická knížka Poslední rok přináší kaleidoskopický soubor tvarově zajímavých textů. Je to próza? Poezie? Není důležité najít odpověď: především je to citlivý otisk lidského nitra, v němž pulsuje štěstí i smutek, zoufalství i naděje. Je to kniha o lásce a ztrátě nejbližšího člověka. Kniha o životních ztrátách, které s obavami předpokládáme, a přece nejsme s to je odvrátit. Knížka zaujala amerického bohemistu Benjamina Paloffa, který několik textů přeložil a uveřejnil v bostonském internetovém časopise Double Room.

Na první pohled je sbírka Relata refero formálně klasicistní (pravidelností veršů i latinskými citáty), při bližším ohledání jsou ale věci složitější. Pravidelnost formy je neustále rozrušována drobnými i méně drobnými posuny, ironizacemi, jazykovými familiárnostmi, vybočeními z rytmu, které básně vnitřně rozrůzňují, staví je proti nim samým, a tím zvyšují jejich reálnost a přesvědčivost.