Caitlin Doughty Pořadí knih (chronologicky)

Bestseller New York Timesa Książka wyróżniona Goodreads Choice Award 2019 w kategorii Nauka i technologia Najlepsza książka Amazona 2019 Każdego dnia Caitlin Doughty, najsławniejsza na świecie właścicielka domu pogrzebowego, otrzymuje dziesiątki pytań dotyczących śmierci i zwłok. Te najciekawsze pochodzą od dzieci: Co stałoby się z ciałem astronauty, gdyby zostało wypchnięte z promu kosmicznego? Czy mogę babci wyprawić pogrzeb w stylu wikingów? Pozwolą mi trzymać czaszkę mamy na biurku? Czy po śmierci można oddać krew? Czy mój ukochany Mruczek nadgryzie moje zwłoki, gdy umrę? W książce Kiedy umrę, zjesz mnie, kocie? Doughty fachowo, szczerze i z humorem rozprawia się z wieloma mitami i rozwiewa wątpliwości na temat umierania, rozkładu ciała i okoliczności, które mogą temu towarzyszyć. Według autorki nie możemy sprawić, by koniec życia stał się czymś przyjemnym, ale możemy poznać i oswoić temat, by nie bać się śmierci. Śmierć jest przecież ważnym elementem naszej rzeczywistości. Bez niej nie ma życia i prędzej czy później spotka każdego z nas.

Can we give Grandma a Viking funeral? Why don't animals dig up all the graves? Will my hair keep growing in my coffin after I'm buried? Every day, funeral director Caitlin Doughty receives dozens of questions about death. Here she offers her factual, hilarious and candid answers to thirty-five of the most interesting, sharing the lore and science of what happens to, and inside, our bodies after we die. Why do corpses groan? What causes bodies to turn strange colours during decomposition? and why do hair and nails appear longer after death? The answers are all within . . .

Majitelku pohřebního ústavu Caitlin Doughtyovou fascinuje všudypřítomný strach ze smrti, pokouší se proto zjistit, jak o své mrtvé pečují lidé v jiných kulturách. Hledání dobré smrti je poutavá cesta do různých koutů světa, na které poznáte tajemné a působivé pohřební rituály, o kterých se v našem prostředí téměř nic neví.Na indonéském venkově sleduje muže, jak umývá a obléká tělo svého mumifikovaného dědečka, s nímž už dva roky pobývá v rodinném domě. V La Paz objevuje bolivijské natitas (oslavované lidské lebky, co kouří cigarety a plní lidem přání). V Tokiu se seznamuje s japonským zvykem kotsuage, během kterého pozůstalí vybírají čínskými hůlkami kosti svých milovaných z popela. Píše o inovátorech v oblasti pohřebních služeb, kteří zkoumají kompostování lidského těla a ekologické pohřby. Snaží se zjistit, jak by nám různé tradice, od mexického svátku Día de los Muertos až po zoroastrijský nebeský pohřeb, mohly pomoci vidět naše vlastní pohřební zvyklosti v jiném světle.Vydejte se spolu s autorkou po světě za hledáním „dobré smrti“. Je to cesta možná trochu morbidní, ale dobrodružná a nesmírně zajímavá, je to příběh o mnoha překvapivých a fascinujících způsobech, kterými se lidé po celém světě vyrovnávají s velmi lidskou výzvou – se smrtí.

Podívat se vlastní smrtelnosti do očí není nic jednoduchého. Abychom se tomu vyhnuli, raději si zavazujeme oči a dobrovolně se straníme reality smrti a umírání. Jenže nevědomost není blažená, přináší jen větší hrůzu. Metaforický šátek na oči teď na chvíli odložte. Caitlin Doughtyová vypráví o šesti letech, které strávila prací v americkém pohřebnictví. Její upřímná, ironická a často i vtipná výpověď připomíná půlnoční výpravu na hřbitov. Autorka demystifikuje smrt a odpovídá na otázky, o nichž jste ani nevěděli, že je máte. Můžete chytit nemoc od mrtvoly? Kolik mrtvých se vejde do dodávky? Jak vypadá planoucí lebka? Pokud nechcete číst realistický popis smrti a mrtvých těl, vzali jste do ruky špatnou knihu. Můžeme ze všech sil vystrkat smrt na samý okraj zájmu, odkládat mrtvé za nerezové dveře a zavírat umírající do nemocničních pokojů. Dokážeme tak mistrně skrývat smrt, že byste skoro uvěřili, že jsme první nesmrtelná generace. Ale nejsme. Všichni umřeme a dobře to víme.