Cchering Özer
Cchering Özer, v současnosti nejvýraznější hlas moderní tibetské inteligence, v Pekingu v domácím vězení žijící spisovatelka, básnířka a aktivistka s příměsí čínské krve, si v posledních letech získala uznání zejména na sociálních sítích coby neúnavná a upřímná komentátorka aktuálního dění v Tibetu. Její rozpolcená identita v kombinaci s vrozenou přemýšlivostí a citlivostí ji však stejně skvěle předurčuje k původně zvolené literární dráze. Ve svých textech velmi osobním způsobem zachycuje tragickou i absurdní realitu Tibetu druhé poloviny dvacátého století.
Kopie - woeserCchering Özer se narodila roku 1966, právě v době, kdy její rodiště Lhasu, stejně jako celé území Čínské lidové republiky a s ním i Tibet, zachvátilo běsnění Velké proletářské kulturní revoluce. Největší a nejdéle trvající z Mao Ce-tungových politických kampaní, která na piedestal moci vyzdvihla zástupy ideologií a neomezenou silou opilých studentů, Tibet nenávratně připravila o poslední zbytky kulturního a duchovního dědictví. Toto bohatství je navěky ztraceno, a ani přes veškeré úsilí Tibeťanů doma i v exilu nemůže být nikdy navráceno zpět. Sama Özer se k tomu, co se dělo v době jejího narození, často vrací, ať už prostřednictvím vzpomínek své matky, která byla díky novorozené dcerce mnohého ušetřena, nebo prostřednictvím fotografického svědectví otce, tehdy důstojníka Čínské lidově osvobozenecké armády. Jedním z výsledků jejího úsilí o dokumentaci této bouřlivé doby je na Tchaj-wanu vydaná kniha Smrt a zkáza, doprovázená právě fotografiemi pořízenými jejím otcem.
TibetanWriterWoeser_480Komplikovaný původ svým způsobem předurčil budoucí směřování autorky a nevyhnutelně ji vedl ke stále hlubší reflexi a opakovanému přehodnocování vlastní identity a vlastní pozice, jak to sama zachytila ve svých básních a esejích (mimo jiné v jedné z kapitol této knihy nazvané „Mé rodiště Derge“). Narodila se jako dcera tibetské matky a otce původem z Khamu, s polovinou čínské krve. Její dědeček, otcův otec, se v městečku Derge v odlehlé provincii Si-kchang (tib. Kham) nejspíš skrýval před politickými turbulencemi a řáděním militaristů. Oženil se tu s khampskou ženou a po několika letech svého tehdy ještě malého syna prozíravě poslal s čínskou armádou dobývat Lhasu. Tak se z muže, jenž byl otcem Özer, stal voják. Ona sama se narodila v době, kdy její rodina společně s otcem žila ve vojenském okrsku na okraji Lhasy, tibetského posvátného města a hlavního města Tibetské autonomní oblasti, která byla ustavena čínskou vládou jen rok před jejím narozením. Již v jejích čtyřech letech však otce převeleli do Khamu, východní části Tibetu s komplikovanou historií, který v současné době není součástí Tibetské autonomní oblasti a administrativně spadá pod čínskou provincii S´-čchuan. Většinu svého dětství strávila v Darcedu (čínsky Kchang-ting), které je jakousi pomyslnou branou mezi čínským a tibetským světem, a poté odešla studovat do Čcheng-tu, hlavního města provincie S´-čchuan. Na Institutu národnostních menšin, jedné z institucí typu vysoké školy určené speciálně pro příslušníky národnostních menšin, vystudovala čínskou literaturu. Po škole nastoupila v roce 1988 na místo reportérky místního stranického listu, ale už po dvou letech byla přeložena do Lhasy, kde měla pracovat pro tibetskou pobočku Čínského svazu spisovatelů. V té době končilo relativně liberální období 80. let. V Číně představoval výrazný mezník dobře známý incident na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v červnu roku 1989, situace ve Lhase se však začala komplikovat už o rok a půl dříve, kdy na poutním okruhu Barkor v centru staré Lhasy kolem chrámu Džokhang vypukly první demonstrace za nezávislost Tibetu. Tibetské protesty se dále radikalizovaly, až nakonec na jaře 1989 došlo k jejich násilnému potlačení čínskou armádou a vyhlášení stanného práva, které bylo odvoláno až na jaře příštího roku. Právě v té době Özer opustila Kham a vydala se do Lhasy. Protože kromě základů mluveného khamského dialektu, které si pamatovala z dětství, ovládala pouze čínštinu, která byla také jediným jazykem, v němž byla schopná číst a psát, stala se automaticky součástí čínskojazyčné literární scény a začala pracovat v redakci časopisu Literatura z Tibetu. Čínská literatura už byla v té době v Tibetu na ústupu a většina úspěšných spisovatelů z 80. let mezitím Lhasu sevřenou atmosférou strachu a nesvobody opustila nebo se vrhli na podnikání a literární kariéru vzdali. Během 90. let Özer publikovala především básně, nejprve časopisecky, její první sbírka vyšla v roce 1999 pod názvem Tibet tam nahoře (Si-cang caj šang).
woeser-498x450Po ukončení studií se začala víc zajímat o tibetskou kulturu a hlavně o buddhismus, který se pro ni stal důležitým zdrojem literární inspirace, ale i osobní útěchy. Celým jejím literárním dílem se zároveň jako tenká nitka vine motiv hledání identity, té ztracené tibetské identity, již přebily nánosy čínské kultury a životního stylu. Naučila se tibetsky (i když na psaní v tibetštině to stále nestačilo), procestovala velkou část Tibetu a začala zaznamenávat příběhy obyčejných lidí, s nimiž se na svých cestách potkávala, což ji postupně přivedlo i k zájmu o historii, současnost a budoucnost Tibetu a Tibeťanů. Na základě svých zážitků z cest tak v roce 2003 vydala své první velké literární dílo, soubor cestopisných esejí Zápisky z Tibetu (Si-cang pi-ťi). Název v čínštině odkazuje na tradiční žánr tzv. „literátských zápisků“ (pi-ťi), jehož obliba sahá až do počátků dynastie Tchang (618-907). Jednalo se o texty různorodého charakteru, které zahrnovaly nejrůznější úvahy autora, anekdoty a příběhy, jež autor slyšel vyprávět, ale i vážná pojednání na témata od umění přes historii a filozofii až ke stavu společnosti. Tyto texty také byly v minulosti důležitým zdrojem pro vznik narativní prózy, povídek a později románu. V moderní době tento žánr inspiroval především autory románů, kteří s oblibou experimentují s nesourodým charakterem textu složeného z fiktivního vyprávění, osobních úvah a vzpomínek a útržků dalších textů.