Jedinečný soubor 107 černobílých fotografií Jana Reicha prezentuje výběr z několika autorových cyklů, které systematicky tvořil 25 let na Sedlčansku, ve starobylé oblasti Středních Čech. Je zde zachycena ryzí česká krajina s jejími historickými místy, původní venkovské interiéry včetně zátiší, doplněné portréty místních obyvatel.
Zatímco s belgickým symbolismem se český čtenář díky Moderní revui průběžně seznamoval, belgický surrealismus překvapivě zůstal neznám i našim surrealistům. Vyrovnat tento kulturní dluh si předsevzali Petr Král a literární historik a překladatel Jan Rubeš žijící v Bruselu. Výsledkem jejich úsilí je bohatě dokumentovaná antologie doprovázená dobovým ilustračním materiálem z belgických archivů. Belgický surrealismus promlouvá k českému čtenáři sdílným jazykem – vyjadřuje jemu blízký smysl pro ironii, sebeironii i poněkud trpký humor, cit pro poetizaci banálního a nedůvěru k „velkým myšlenkám“, jež bývá vlastní malým národům, které dějiny „spíše podstupují, než tvoří“.
Vědeckofantastický román belgického autora vypráví o muži, který se ve společnosti dvou vynálezců stroje času stává aktérem podivudodných událostí, směřujících k popírání různých historických činů, akcí a hnutí. V tomto příběhu nejde ani tak o technicko-vizionářský přístup o putování v čase. Autor se zde snaží psychologicko-filozofickým vyprávěním přiblížit, jak by vypadaly pozměněné dějiny světa v současném světě a jaké by to mohlo vyvolat. Myslí, že by se změnila spousta historických věcí, ale lidské nitro nikoliv.
Rozhovor mezi Václavem Havlem a novinářem Karlem Hvížďalou představuje Havlův subjektivní pohled na jeho život a politickou kariéru. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, přičemž první se zaměřuje na Havlovo dětství a jeho vztah k buržoaznímu prostředí, které ho obklopovalo. Havel se cítí být ovlivněn sociálními rozdíly a jeho umělecká tvorba je silně ovlivněna Kafkou. Komunismus jej postavil do role kritika, nikoli tvůrce politiky. V dalších kapitolách Havel reflektuje své divadelní aktivity, vzpomíná na 60. léta a na Pražské jaro, které vnímá jako proces sebeosvobozování společnosti. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se zapojil do odboje a v 70. letech se stal jedním z iniciátorů Charty 77. Havel kritizuje politiku détente a popisuje své vězení, kde psal Dopisy Olze. V závěrečné kapitole se zamýšlí nad azylovou politikou západních demokracií a hodnotí svůj život jako paradoxní. Havel se cítí být rozpolcenou osobností, jeho odpovědi jsou srozumitelné a filozofické, přičemž kniha poskytuje nový pohled na nedávnou historii. Chronologické uspořádání kapitol přispívá k přehlednosti a hloubce jeho úvah.
Aucun mot ne se limite au sens que le dictionnaire étymologique veut bien lui accorder. Chaque parole renferme en elle la personne qui la prononce, la situation dans laquelle elle est prononcée et la raison qui veut qu'on la prononce. Le même mot brille un jour d'un immense espoir et n'émet un autre jour que des rayons de mort. Le même mot peut être vrai un jour et mensonger un autre, un jour lumineux, un autre néfaste. [...] Le même mot peut servir à bâtir la paix, alors qu'un autre jour l'écho des mitraillettes résonne dans chacune de ses lettres. La parole de Václav Havel - dramaturge, dissident, prisonnier, président de la République tchèque - est l'expression vivante de la résistance et de l'espoir. Avec son intelligence aiguë et son sens de l'humour intact, Václav Havel, maître de l'absurde, nous donne une belle leçon de politique à travers ce choix de discours dans lesquels revient toujours la même question : que devons-nous faire pour rendre notre monde plus humain ?
