Karel Šebek

Narodil se v rodině Štětkových jako Karel Štětka, dětství prožil v Jilemnici u babičky. Po Karlově maturitě otec kvůli posměchu nechal celou rodinu přejmenovat na Šebkovy. Karel Šebek byl synovcem spisovatele Jaroslava Havlíčka a bratrancem klinického psychologa a básníka Zbyňka Havlíčka. Jeho otec, gymnaziální profesor Karel Štětka, byl zakladatelem pravděpodobně prvního podkrkonošského spiritistického nakladatelství.

Absolvoval jedenáctiletou školu a sanitářský kurs a nastoupil na místo sanitáře v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně. Byl inspirován fantaziemi schizofreniků i jinak duševně nemocných, zkoušel na sobě účinky různých léků a drog, po neúspěšném pokusu pomoci několika pacientům k útěku z blázince se pokusil o sebevraždu a následně přešel roku 1960 z role ošetřovatele do role pacienta.

Po propuštění pracoval v lese, na stavbě mládeže, na poště, v knihkupectví, v kotelně, v automobilce i jinde.

Od počátku 60. let opsal Šebek na psacím stroji mnoho desítek (zhruba dvě stovky) surrealistických knih. Jejich autory byli André Breton, Paul Éluard, Vítězslav Nezval, Bohuslav Brouk, Zbyněk Havlíček, Vratislav Effenberger, Petr Král, Stanislav Dvorský a mnoho dalších.

Zbyněk Havlíček jej seznámil se Surrealistickou skupinou. Zasvětil jej do poezie, seznámil jej s dílem Bretona a dalších literátů; básníků a prozaiků. Psaní „naordinoval“ Havlíček svému bratranci Karlovi v rámci arteterapie, nicméně Karel byl básníkem a zůstal jím až do svého zmizení, do jaké míry bylo jeho dílo arteterapií je diskutabilní, každopádně jeho život se prolínal s poezií a poezie se prolínala s jeho životem víc než u kteréhokoliv jiného umělce té doby u nás.

V polovině 60. let se opět usídlil v psychiatrické léčebně a se Zbyňkem v rámci terapie experimentuje s LSD, pokusů s LSD se dobrovolně účastnila téměř celá tehdejší jinak ilegálně působící Surrealistická skupina.

Po smrti Zbyňka Havlíčka, který podlehl leukémii, se roku 1969 Šebek nenávratně propadá do hlubin úzkostné toxické psychózy. V tomto období opakovaně pobývá po psychiatrických léčebnách (Kosmonosy, Sadská, Bohnice, protialkoholní léčebna v Praze u Apolináře…), několikrát se pokusí o sebevraždu, horečně píše a rozesílá texty.

Absolvoval něco kolem 30 neúspěšných pokusů o sebevraždu. Při pádu ze čtvrtého patra z bytu v domě v Lublaňské ulici v Praze (u náměstí I. P. Pavlova) dopadl na trabant. Trabant byl zcela zdemolován, Šebek zůstal živ a zdráv s lehkým zraněním. V bytě toho času sídlila komunita narkomanů, ale Šebek komunitu přetvořil na „továrnu na poezii a koláže“. Všichni narkomani tvořili jako diví básně, lepili a vystřihovali koláže. Mezi Karlovy legendární pokusy o sebezničení patří např. srážka s lokomotivou. Kráčel po trati proti lokomotivě. Ocitl se pět minut v klinické smrti, ale přežil. Věšel se, lano se utrhlo, polykal prášky, vypumpovali mu žaludek. Surrealistický básník a prozaik Pavel Řezníček jej nazval „posledním žijícím fextem“ (nesmrtelnou bytostí). Karlovo krédo „Život je choroba, kterou je nutné přežít“ naplnil bezezbytku svým životem.

V dubnu 1995 byl dočasně propuštěn z léčebny v Dobřanech. Odjel do Prahy. Potom co byl odmítnut několika přáteli, protože se choval nezvykle podivně, agresivně (chtěl si vypůjčit peníze nebo cokoliv, co lze zpeněžit); nakonec získal alespoň příspěvek na nové brýle. Naposledy byl viděn přítelem básníkem na nádraží, rozloučili se, Karel odjel do léčebny v Dobřanech, jak tvrdil. Od té doby je nezvěstný. Stal se legendou, surrealisté a mnoho dalších umělců a příznivců jej právem považují za nejprokletějšího českého básníka naší doby. Existuje hypotéza o Karlově útěku a přežití v některé francouzské psychiatrické léčebně, případně je možné že dosud přežívá v komunitě pařížských bezdomovců, v Paříži měl také několik přátel.

Šebkovy básně z 60. let jsou poznamenány vlivem Zbyňka Havlíčka a Milana Nápravníka. V dalších letech se postupně – ve shodě s básníky pražské surrealistické skupiny – rozešel s Effenbergrovým konceptem tzv. „objektivní poezie“, vymanil se z literární stylizace a nalezl vlastní poetiku oscilující mezi lyrismem a černým humorem. Jejím základem je deníkový záznam, pseudopopis nejběžnějších věcí a stavů, který je však neustále atakován snovou imaginací a iracionalitou, rozvracející pevný řád dějů i předmětů. Poezie se pro Šebka stává činem terapeutickým a očistným; zcela zřetelně z jeho textů vystupuje téma úzkosti ve vztahu ke světu i sobě samému. Výrazem úzkosti jsou rovněž vyhraněná ironie a sarkasmus, jejichž prostřednictvím však směřuje i k destrukci sebe sama, k pohrdání sebou a popření jakýchkoli pozitivních hodnot. Třebaže sarkasmu není ušetřen ani vztah k milované bytosti, tento cit představuje básníkovi částečné útočiště. V textech z 90. let přerůstá Šebkův antiiluzivní vztah ke světu do podoby kategorického záporu. Původně všeprostupující bytostné „já“ se schizofrenně rozpadá do mnoha subjektů, staví se proti jednotě s vnější realitou, ale i sama se sebou, a jediný způsob vyjádření nachází v sebedestruktivním pohrdavém gestu a ve varovné negaci všeho: „svět bude schizofrenní nebo nebude vůbec“.