Samanta Schweblin (1978) je po Lugonesovi, Bioy Casaresovi a Cortázarovi novou královnou laplatské fantastické povídky. Zdánlivě obyčejné příběhy od prvních řádek navozují zvláštní atmosféru, naznačující, že není úplně všechno v pořádku; s napětím čekáme, kdy se něco zvrtne. Šediví úředníci, vysloužilí cirkusáci, děti, rozhádaní manželé, opuštěné ženy – ti všichni se najednou dostanou do podivných situací zahalených nejasnou, nereálnou mlhou, jejichž rozuzlení zpravidla zaskočí je i čtenáře.
Schweblin napsala postmoderní vícehlasou hypnotickou novelu, která se čte jedním dechem. Těžko určit, jestli je to sen, realita, horor či noční můra. Příběh odehrávající se na argentinském venkově tematizuje hledání bodu zlomu, jediného okamžiku, kdy jsme jedním banálním krokem odbočili ze své cesty a řítíme se k nevyhnutelné katastrofě, jakkoliv jsme se snažili pro sebe i své blízké najít záchrannou vzdálenost. Seznamujeme se s Amandou na nemocničním lůžku, kde jí dělá společnost David a pomáhá jí svými otázkami rekonstruovat, co se přihodilo s její dcerou Ninou a proč se jejich pečlivě střežená záchranná vzdálenost prolomila. Ve snaze najít onen konkrétní bod trvá nekompromisně na detailech a nutí Amandu vrátit se v čase, jako by skládali puzzle. Je to důležité, musí to stihnout co nejrychleji.