Petr Vorlík Pořadí knih

Improvizace a otevřený přístup se v 80. letech minulého století staly nutností v každodenním životě i v praxi architekta. Někteří tvůrci dovedli z nedostatků vytěžit přednost a osobitý, nestárnoucí rukopis. Publikace editorů Petra Vorlíka a Jana Zikmunda z Ústavu teorie a dějin architektury z Fakulty architektury ČVUT v Praze a jejich kolegů se zaměřuje na charakteristické přístupy, jimiž se architekti v éře normalizace vyrovnávali s nedostatky centrálně řízené socialistické stavební výroby.

V čase, kdy závratnou rychlostí mizí kvalitní příklady architektury poválečného období, je téma opětovného využívání ohrožených staveb či otázka zda a kdy přistupovat k demolicím dosud diskutované zejména ve veřejném prostoru. Publikace mapující konkrétní zanikající objekty nabízí příležitost k ukotvení problematiky na nezávislé akademické půdě. Jedná se o první knihu souborně se věnující zanikajícím stavbám z tohoto období. Její autoři si kladou za cíl popsat mechanismy zániku a otevřít diskuzi o vlivu zanedbané údržby nebo dílčích úprav na postupné rozmělňování hodnot a degradaci architektonického díla v průběhu jeho užívání. Právě tento plíživý proces mnohdy končí demolicí. Způsob, jakým se k "mladé" architektuře a nedávné minulosti jako společnost vztahujeme navíc vytváří základ toho, jak s ní budeme nakládat a zda budeme schopni v budoucnu překonat její limity nebo zhodnotit přehlížený potenciál. Případ obchodního domu Ještěd v Liberci (stejně jako mizejících živočišných druhů) totiž ukazuje, že hodnot, které denně míjíme, si často začneme vážit až v okamžiku jejich zániku.

Posledních 50 let české architektury je obvykle děleno na dvě zdánlivě nesouvisející části – tu normalizační před listopadem 1989 a mnohem barvitější a svobodnější ve třech následujících desetiletích. Je to pravda, nebo iluze? Publikace s příznačným názvem NAVZDORY, vydaná ke stejnojmenné výstavě, představuje řadu známých i téměř neznámých architektů pod zorným úhlem zápasů o svobodu občanskou i tvůrčí v roli aktérů vymezujících se proti politické i komerční totalitě. Kniha na konkrétních příbězích mapuje obranu historických památek a veřejného prostoru před bouráním a privatizací, vznik a fungování neformálních či neoficiálních sdružení a struktur, různé formy popularizace výjimečných architektonických hodnot nebo zapojování široké veřejnosti do diskusí o budoucí podobě budov a urbanistických struktur. Bezmála osmdesátpříkladů těchto „ostrůvků pozitivní deviace“ doplňuje kapitola o vzniku Obce architektů po listopadu 1989 a přerodu architektonické profese ve svobodné povolání a prosazení České komory architektů.

Architektura osmdesátých let se nedá posuzovat pouze skrze oficiální tisk nebo archivní materiály. Každodenní realita stavební praxe byla mnohem složitější, čelila výzvám pozdně normalizačního života a složité topografii mezilidských vztahů. Osobní příběhy a vzpomínky aktérů architektonické scény poskytují cenné poznatky. Rozhovory se zaměřují na výzvy, kterým architekti osmdesátých let čelili, a na jejich důvtipné strategie, jak se vyrovnávali s nepředvídatelnými silami v nesvobodné a stagnující společnosti. Tyto vzpomínky odhalují svět, který je dnes obtížně pochopitelný a překvapivě vzdálený. Přes všechna úskalí, a někdy i díky nim, vznikala v této době výtečná architektura. Tato kniha je třetím výstupem projektu zaměřeného na architekturu osmdesátých let v České republice, podporovaného Ministerstvem kultury. Navazuje na předchozí publikace, které se věnovaly vybraným fenoménům a nerealizovaným vizím té doby. Všechny tři knihy se vzájemně doplňují a nabízejí zvídavému čtenáři nový pohled na dosud opomíjenou a podceňovanou éru.

Kniha kolektivu autorů se zabývá tématem nerealizovaných návrhů a architektonických i urbanistických úvah 80. let 20. století. Projekty pokrývají širokou škálu poloh, v rozsahu od vážně míněných dlouhodobých vizí moderního města (dopravní řešení Prahy, reprezentativní městotvorné projekty pro historické centrum, alternativy pro Žižkov, modernizace bytového fondu) přes odvážné experimenty k prověření nových, často ze zahraničí importovaných myšlenek (obytné soubory, městský parter, modulární nebo solární architektura) až po odklon k alternativní realitě tzv. papírové architektury (Urbanity, Malovaná architektura) a uměleckým intervencím do veřejného prostoru. Jak už to u experimentů a nestandardních řešení bývá, značná část projektů byla dopředu odsouzena k nerealizaci (a mnohdy s ní ani autoři nepočítali) – to však nic neubírá na jejich síle. Nerealizované plány ve své čistotě nepokřivené realitou stavební výroby a banální každodenní praxe v mnoha ohledech dokonce nabízí výmluvnější výpověď o dané době než projekty postavené.

Architektura brutalismu se stala v posledních letech jedním z ústředních témat, přitahujících zájem odborné i laické veřejnosti. Svou barvitostí a autentičností upoutává a v pozitivním i negativním slova smyslu provokuje. Kniha se věnuje fenoménu a různým polohám této architektury v Praze, kde brutalismus a s ním spřízněné projevy získaly velmi širokou škálu nezaměnitelných, svébytných podob. Ze staveb, které autoři vybrali a zahrnuli do knihy, lze jmenovat ukázky ryzího brutalismu (např. Urologickou kliniku Karlovy univerzity, Hotel Intercontinental), skulpturálně tvarovaná díla (věže kláštera Pod Slovany, Barrandovský most, výdechy metra), plasticky pojednaná průčelí (Centrotex, Hadovka), strukturalismus (Kotva), technicistní a konstruktivní linii (Federální shromáždění, pošta a celnice v Košířích) nebo první náznaky postmoderního přehodnocování (Transgas, Metrostav na Moráni).

Kniha sleduje životní osudy a dílo česko-amerického architekta Jasana Burina (1929). Úvod patří jeho poutavému životnímu příběhu, zaznamenanému formou osobního vyprávění, jádrem knihy nicméně zůstává jeho architektonická práce. Burinova pestrá architektonická tvorba je interpretovaná v kontextu dějin architektury 20. století a představená důkladněji prostřednictvím 53 vybraných projektů a realizací. Kniha je bohatě ilustrovaná fotografiemi a kresbami z osobního archivu Jasana Burina, které prozrazují, mnohdy s velkou nadsázkou, jeho další celoživotní lásku vedle architektury: automobily, lokomotivy a stroje všeho druhu.

Kniha sleduje životní osudy a dílo česko-amerického architekta Jasana Burina (1929). Úvod patří jeho poutavému životnímu příběhu, zaznamenanému formou osobního vyprávění, jádrem knihy nicméně zůstává jeho architektonická práce. Burinova pestrá architektonická tvorba je interpretovaná v kontextu dějin architektury 20. století a představená důkladněji prostřednictvím 53 vybraných projektů a realizací. Kniha je bohatě ilustrovaná fotografiemi a kresbami z osobního archivu Jasana Burina, které prozrazují, mnohdy s velkou nadsázkou, jeho další celoživotní lásku vedle architektury: automobily, lokomotivy a stroje všeho druhu.

Existuje vůbec něco jako „český mrakodrap“? Kniha Petra Vorlíka sleduje na příkladech více než stovky proslulých i méně známých staveb nebo utopických projektů příběh skromného českého mrakodrapu. Zachycuje např.budovy významných meziválečných výrobních koncernů, sídel veřejné právy a infrastruktury pokrokové republiky, poválečné naplnění snů avantgardy, nekritický optimismus, ale i zpupnost socialistického realismu, vítězství techniky nad krajinou a historickým městem, prominentní výkladní skříně socialismu, snahu o polidštění jednotvárných panelových sídlišť i porevoluční vzlínání konzumu a principu „vidět a být viděn“. Každá doba měla své ambice, které se mnohdy zhmotnily právě v budování výškových staveb. Na příkladech jednotlivých výškových budov lze tedy oukázat na mnohdy jemné vztahy mezi mocí a architekturou.

Publikace představuje projekty konverzí opuštěných skladů, textilek, továrních hal, pivovarů, hutí či elektráren. Soustřeďuje příklady z České republiky z let 2005 až 2015. Výběr, jenž představuje 42 nově využitých bývalých industriálních budov a areálů, vychází z podkladů Industriální topografie České republiky Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze. Ve čtyřech tematických shlucích reprezentují pozoruhodnou škálu často i protichůdných přístupů a vyhraněných architektonických konceptů, nákladných přestaveb i nenáročných úprav a vtipných intervencí, podle konkrétní situace i podle možností, kolik toho jsme schopni - ale i ochotni - z minulé zkušenosti do dnešních dnů přenést a vstřebat. Vypovídají o rozdílných motivacích a společenské atmosféře, o neklidu změny i potřebě kontinuity.