Zuzana Gabrišová Pořadí knih (chronologicky)

Samá voda. Samá voda. Přihořívá… Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře toho, kdo ji kdysi čeřil okovem, tím podvojným českým slovem, dvojitým symbolem. Je to podobné, jako když člověk dál cítí údy, jež už nemá, a strom své větve, jež někdo ulámal. Zuzana Gabrišová (1978), básnířka se zkušeností sedmiletého mnišství v zen-buddhistickém klášteře v Jižní Koreji, nás nechává, od sbírky ke sbírce, vždy intenzivněji a s větším zanícením pozorovat všechny své odlesky hladin (stávajících i bývalých): míň a míň je potřeba / slov, jednotlivé vlny skládají svět / za mýma očima.

Krvácí do sebe, blaze, tiše... rozpaky z dětství, z matky; pak klášter kdesi v Jižní Koreji, Buddha jak pomeranč vyhozený za sebe (kdo ho chytne?); pak péče o kluka bez svalů - Zuzana Gabrišová krvácí svou poezii a krvácí svou poezií. V téhle korektní současnosti, v níž se bojuje za všechno (ale samozřejmě při zachování všech "výdobytků") vyprazdňováním, mučením slov, prochází kolem básnířka s úplně jinou českou slovesností. V pěti částech sbírky, pokud by se slily všechny básně do jednoho textu, čteme příběh o tom, jak plevely budoucích výčitek pevně zakořenily... Jednou za čas se dostane do zemské atmosféry meteorit a spadne na území České republiky. Se sbírkou Ráno druhého dne Zuzany Gabrišové je to podobné...

Zuzana Gabrišová vydala v roce 2004 básnickou sbírku O soli (Větrné mlýny). V témže roce začala praktikovat korejský zenový buddhismus a v roce 2006 odjela do Koreje, kde složila mnišské sliby. Po několika letech intenzivního mnišského tréninku se ale opět ozvala potřeba komunikovat prostřednictvím poezie – výsledkem je sbírka Těžko říct. Básně přímočaře směřující k podstatným věcem bytí, zároveň však ukotvené v reálném světě. Drobné, ale palčivé glosy, výzvy, prosby, otázky. S vědomím, že „hranice je křehká věc“ a „o čem se nedá mluvit / dá se psát / někdy ani to ne.“