Henryk Grynberg Knihy

Výbor z kratších textů Henryka Grynberga pořídila editorka a překladatelka Olga Hostovská po dohodě s autorem převážně z knih Życie ideologiczne (Židovská škola; Život studentský, život veselý; Exodus) a Szkice rodzinne (Socialismus po Polsku; Domov; Racoon) takovým způsobem, aby vybrané tematické celky mapovaly zhruba padesátileté období od konce 40. let minulého století do konce tisíciletí. Čtenář se zde postupně seznamuje se zkušenostmi žáka židovské školy, s radostmi vysokoškolského studenta v době odhalování stalinských zločinů, s poválečným budováním země, s podivnou atmosférou gomółkovského Polska i s důvody, které autora přiměly k emigraci. Poslední dvě prózy (Povinnost; My Židé z Dobrého), které přeložila Daniela Lehárová, byly vybrány z knihy Monolog polsko-żydowski (2003). První líčí události z 90. let, kdy se autor vrátil do Polska, aby splnil slib daný mrtvému otci. Závěrečný esej My, Židé z Dobrého přibližuje čtenáři postavení židovského autora, který žije v USA, ale nepíše ani anglicky, ani jidiš, protože jeho mateřským jazykem se stala jednou provždy polština.

Židovská válka líčí osud chlapce, jehož klidné dětství promění válka v neustálý útěk ve strachu o svůj život i životy svých blízkých. Nebezpečí hrozí nejen ze strany okupantů, ale má i podobu lidské hamižnosti a malosti, jejíž obětí se nakonec stává otec. Matka s posledním synem pokračuje v zoufalém boji o přežití. V 2. části - Vítězství - sledujeme obraz poválečného Polska, kde návrat do bývalého domova je trpkým zklamáním. Boj o pozice v novém životě, snaha získat lehce majetek vyvražděných Židů a nakonec nemožnost dopadnout osoby zodpovědné za smrt otce rodiny přivedou matku na pokraj zhroucení, z nějž ji vyvede jen nutnost sehnat jakýkoli zdroj obživy pro sebe a syna a rozpor mezi touhou odjet z Evropy a zůstat na známých místech.. Oba díly spojuje postava vypravěče, jediného přeživšího syna, který popisuje realitu očima dítěte, v rychlém spádu tak, jak ji vnímá.

Dzieci Syjonu to wstrząsająca opowieść dokumentalna, którą Henryk Grynberg skomponował na podstawie zeznań żydowskich dzieci ewakuowanych ze Związku Radzieckiego do Palestyny przez armię gen. Andersa. To opowieść o straszliwych konsekwencjach wojny poza frontem walk i dramacie uchodźców – głodzie, przerażeniu, osamotnieniu, śmierci. Ale też o sile ludzkiej woli, która pozwala przezwyciężyć zło. Jest to historia tym bardziej przejmująca, że opowiadają ją najbardziej bezbronne ofiary wojny. Książka opatrzona zdjęciami.

Podobnie jak w poprzednich książkach, tak i w tych opowiadaniach Henryk Grynberg wraca do tematu wojny i Holocaustu, tym razem jednak z większą oszczędnością środków. Dokumentalnemu świadectwu daje pisarz pierwszeństwo przed literacką parabolą. Rzecz dzieje się w Polsce i dziesięciu innych krajach, a Grynberg, kronikarz cudzych losów, opisuje już nie sam Holocaust, lecz los tych, którzy go przeżyli. Pisarz dokumentuje nasz przeklęty wiek, w którym znikła kwestia indywidualnej winy, zastąpiona przez zbiorową zbrodnię i bezkarność. Zagłada to piekło z jasnym podziałem na dręczonych i dręczycieli, ale bez podziału na potępionych i sprawiedliwych. W tym piekle ofiary, zanim zginą, same zostają ostatecznie upodlone i często pomagają upodlić innych. Cierpienie, o którym pisze Grynberg, nie uszlachetnia nigdy.

Opowieść o wykolejonym pokoleniu, o młodych ludziach, których w dzieciństwie deprawowała totalna wojna, a zaraz potem totalitarna szkoła. O uchodźcach, wygnańcach, rozbitkach. Bohaterami barwnych opowieści są m.in.: Marek Hłasko, Krzysztof Komeda, Roman Polański, Leopold Tyrmand i Elżbieta Czyżewska. Razem z autorem wracamy do Polski lat 50. i 60., podróżujemy po Europie tamtych czasów, jedziemy do Izraela, by w końcu trafić za ocean. Czy gdziekolwiek na świecie można znaleźć upragniony azyl? Czy tez trzeba go szukać w sztuce?

Das noch weithin unbekannte Schicksal der »Teheran-Kinder«. In Henryk Grynbergs »dokumentarischer Erzählung« kommen mehr als 70 jüdische Kinder aus Polen zu Wort, die 1943 nach Palästina gerettet wurden. Ihre Geschichten eröffnen eine schwindelerregende Topographie: von Städten und Städtchen Vorkriegspolens über entlegene Nord- und Südgebiete der Sowjetunion bis in den Iran, den Irak und nach Indien. Nüchtern schildern die verwaisten Überlebenden ihre Erfahrungen, die sie im September 1939 aus dem Raum einer geschützten Kindheit herausgerissen hatten: die mörderische Wucht der deutschen Angreifer, Tod, Raub, Zerstörung und Vertreibung sowie die vermeintliche Rettung, erneute Verfolgung und Verschleppung in der Sowjetunion. Schlicht und sachlich bleibt der vielstimmige Erzählduktus, doch sein Rhythmus stockt, versetzt mit monotonen Wiederholungen, die sich zu einer gewaltigen Klage erheben. In jeder Geschichte ist das gleiche Muster erkennbar, das die individuelle Tragödie in ein Henryk Grynberg kollektives Los wandelt. Doch Henryk Grynberg lässt die Stimmen Kinder Zions der Einzelnen erklingen, die als Ich-Erzähler von Vätern, Müttern, Dokumentarische Erzählung Brüdern, Schwestern, Tanten und Onkeln sprechen. So werden sie vor dem Vergessen in der Masse anonymer Opfer bewahrt.