Bohumil Jiroušek Knihy

Monografie Bohumila Jirouška se věnuje významnému českému historikovi z první poloviny 20. století – Karlu Stloukalovi (1887-1957). Dnes se většinou jeho jméno vybaví především historikům, kteří se zabývají česko-vatikánskými vztahy v minulosti, papežskou politikou 16. a 17. století, případně pomocnými vědami historickými. Asi je to méně, než by si přál sám Karel Stloukal, na druhou stranu je dodnes připomínán a citován v zahraničních textech k papežským nunciaturám, ve výkladech papežské politiky přelomu 16. a 17. století – tedy mnohem více, než po téměř šedesáti letech od smrti a po zhruba osmdesáti letech od vzniku jeho základních textů lze reálně očekávat. Jeho plány a realita se potkávaly jen někdy, leccos zhatily proměny velké politiky, s níž se střetával mnohem více než jiní. Jen málo historiků prožilo celou první světovou válku v armádě, jeho pozdější politické angažmá, jeho oddanost první Československé republice, to vše bralo čas a sílu. Karel Stloukal sledoval tep doby, někdy ho ovlivňoval, usiloval o jeho změny, jindy měl tendenci změnám spíše bránit – také proto se často angažoval jako novinář, proto měl blízko ke svobodným zednářům. Jeho edice k česko-vatikánským vztahům či k riegrovské problematice prověřil čas a patří k základnímu fondu české historiografie.

Monografie se věnuje životním osudům a vědeckému dílu historika J.Macka (1922-1991). J.Macek byl významným znalcem věku Jagellonců. Biografie vykládá souvislosti mezi Mackovým vědeckým působením a jeho politickými aktivitami

Historik Josef Klik (1896–1965) patří k osobnostem naší historiografie, o nichž toho není mnoho známo, které jsou ve „stínu“ těch slavnějších, v jeho případě zejména Josefa Pekaře, ale i Josefa Šusty či třeba Jaroslava Werstadta. Na druhé straně však patří k lidem, kteří jsou často zmiňováni v různých souvislostech, od organizování sjezdů historiků až po redakční práce v Českém časopise historickém. Josef Klik představuje pro celé 20. století příklad kontinuity historického bádání, neboť metody a postupy historikovy práce z přelomu devatenáctého a dvacátého století přenášel až do druhé poloviny dvacátého století. Vzhledem ke značné ideologizaci českého dějepisectví po komunistickém převratu v roce 1948 je snaha o tuto kontinuitu, na níž mohlo současné dějepisectví oproštěné od ideologických schémat snáze navazovat, jeho nepochybnou zásluhou.

Monografie na půdorysu životopisu Jaroslava Charváta ukazuje proměny marxistické historické vědy od doby předválečné až za práh normalizace. Osvětluje, jak se její představitel, Pekařův žák, přes kontakty s Janem Slavíkem dopracoval k aktivitám Historické skupiny okolo časopisu Dějiny a přítomnost a spolupráci s Vladislavem Vančurou na prahu okupace, k oficiálnímu vstupu do KSČ v roce 1945 a podílu na činnosti Státního úřadu plánovacího a ministerstva školství. Sleduje jeho okamžitý poúnorový vzestup jako profesora Univerzity Karlovy, poté jejího prorektora a posléze rektora Vysoké školy pedagogické, a hodnotí jeho vědeckou práci. Jaroslav Charvát přes nerozsáhlou publikační činnost se vždy dokázal orientovat v dobové politice a ve vysokých funkcích historické vědy se udržel až do pozdního věku. Tím také přispíval k „normalizaci“ společnosti v sedmdesátých letech.

Texty obsažené v této knize vznikly z podnětu Filozofických fakult Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Západočeské univerzity v Plzni v rámci připomínání stoletého výročí vzniku Československa. Nezaměřují se však pouze na zrod nové republiky, nýbrž z odstupu 21. století sledují řadu faset prvního dvacetiletí Československa, především z pohledu každodenního života, kulturní politiky či školství, a otevírají rovněž otázku národnostních poměrů ve střední Evropě. Prolnutí českých a slovenských pohledů na danou problematiku ukazuje kaleidoskop dobových problémů a zájmů tehdejších aktérů, drobné taktiky i velké strategie lidí ve střetu s realitou konce první světové války a následujících let.

Česká moderní historiografie doposud věnovala Josefu Kalouskovi spíše okrajovou pozornost, monografie Bohumila Jirouška tento dluh splácí. Přistupuje k němu ze široké historické perspektivy, ukazuje ho ve vztazích s jeho kolegy a zabývá se otázkou slučitelnosti kariéry vědce a univerzitního učitele s veřejnou činností mimo vědecké prostředí.