Tomáš Pospiszyl Knihy

Česko-anglický atlas popisuje na 550 soch vzniklých v období tzv. normalizace (1969-1989). V této době byly plastiky nedílnou součástí architektury a byly na ně vyčleněny finance (4 procenta) v rámci celkových nákladů na stavbu. Vznikalo tak velké množství uměleckých děl značně rozdílné kvality. Kniha popisuje sochy, objekty či mozaiky umístěné ve veřejném prostoru v Praze, v městech ČR i na Slovensku. Sochař Pavel Karous se s nadhledem a vtipem pokusil o rozčlenění plastik do různých skupin podle vizuálního působení, přičemž se inspiroval členěním v živočišné a rostlinné říši. Najdeme tu tedy např. rod sorela, druh ztratila klíče, rod bruselská těžítka, druh trifidi atd. Fotografie objektů pořídil Hynek Alt. U každé sochy je kromě fotografie uveden její autor, název, materiál a umístění. Krátká charakteristika je zařazena vždy na začátku skupiny soch začleněných pod jeden druh (čeleď, rod). Závěrečné shrnující stati jsou z pera T. Pospiszyla, S. Jankovičové a J. Kořínkové. Doprovodný materiál k druhému, revidovanému vydání tvoří katalog fotografií modelů sochařských realizací.

Rozsáhlá monografie významného českého sochaře Davida Černého, patřícího k nejvýraznějším zástupcům své generace, jehož práce lze v mnoha ohledech považovat za společensky angažované. Publikace chronologicky představuje jeho dosavadní tvorbu, která se kromě své umělecké kvality vyznačuje také osobitým komentářem společenského dění v České republice i ve světě za posledních 25 let. Textovou stránku knihy tvoří materiály z novin, časopisů, katalogů a elektronických souborů dostupných v archivu umělce, uspořádaných teoretikem umění Tomášem Pospiszylem. Autory grafického zpracování jsou Petr Bosák, Robert Jansa a Adam Macháček (2017 Designers), několikanásobní držitelé ocenění Nejkrásnější česká kniha. V doprovodné stati glosuje Tomáš Pospiszyl solitérnost, charakteristickou právě pro Černého: “David Černý většinou odmítá přistoupit na běžná pravidla uměleckých institucí, ignoruje jejich rituály a hierarchie. Vynaložil hodně úsilí, aby se bez nich obešel, aby na nich nebyl závislý.

Rozsáhlá vázaná publikace shrnující dosavadní umělcovu tvorbu s autorskou přílohou. „Každý večer se několik miliónů lidí se zájmem dívá, jak dvěma desítkám rodin řeka vyplavila sklep, nebo pozoruje auto, namotané na strom u cesty, ve kterém všichni cestující zahynuli. Drobné katastrofy občas nahradí velká, pokud možno obtížně představitelná hrozba: malárií nakažení komáři nebo šílenci vkládající žiletky do kojeneckých výživ. Jako kdyby naše civilizace potřebovala nové a nové důvody ke strachu, stále hledá nepřátele a scénáře možných katastrofických situací. Jsme pečliví pozorovatelé vzdálených neštěstí. Podobné zprávy nám přinášejí aspoň dočasný pocit jistoty.“

Ide o retrospektívny katalóg konceptuálneho umelca Ľubomíra Ďurčeka (1948), nadväzuje na koncepciu autorovej samostatnej výstavy v Stredoslovenskej galérii v Banskej Bystrici z roku 2012. V katalógu je ťažiskovo jeho tvorba zameraná na obdobie československej „normalizácie" sedemdesiatych a osemdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Editorka: Mira Keratová Autori textu: Petra Hanáková, Aurel Hrabušický, Mira Keratová, Tomáš Pospiszyl

Monografie malíře, grafika, kreslíře a ilustrátora Jana Híska. Kniha zachycuje autorovu intenzívní tvorbu mezi lety 1995 a 2001. Jan Rous o jeho mystickém díle řekl: „Hískova fantazie si sice vytváří blízké snové bytosti, jejich základ je ovšem prvotně podmíněn světlem. Rodí se ze světla, aby vzdorovaly temnotě nebo ji dokonce překonávaly, jsou plny pozitivní zvěsti, bytostně sakrálních obsahů.“ Vázaná kniha plná velkoformátových reprodukcí Hískových kreseb a maleb s úvodem a texty Charlotty Kotíkové, Otto M. Urbana a Tomáše Pospiszyla. Svá výtvarná díla doprovodil sám autor několika poetickými texty.

Výstavu Františka Skály doprovází katalog, jenž představuje autorovy práce vzniklé od roku 2004 do současnosti, instalované v jednotlivých pavilonech expozice ve Valdštejnské jízdárně či jako solitérní monumentální sochy. Publikace se dá chápat jako přehlídka několika autorových tematických expozic, kdy jedna zdánlivě zpochybňuje předešlou a zaběhnutý obraz o autorově práci. Celek však vyjevuje skrytý řád, názor na svět, předmět uměleckého zájmu a zkoumání, které chce Skála prostřednictvím své tvorby co nejpřesněji artikulovat.

Publikace Tomáše Pospiszyla Asociativní dějepis umění je postavena na esejistické analýze děl významných, i když stále nedostatečně ceněných osobností českého a slovenského umění padesátých až sedmdesátých let. Současně nabízí úvod do problémů současného umění a snaží se dokázat, že i zdánlivě těžko uchopitelná tvorba dneška je produktem historické kontinuity a vývojové logiky. Převládající tvůrčí strategií analyzovaných umělců je propojování různorodých elementů do kolážové struktury. Podobným postupem se řídí i samotná kniha. Místo lineárního myšlení, zdlouhavého dokazování a textu přetíženého odbornými výrazy nastoluje významové souvislosti pomocí kontrastů a volnějších asociací.

Rozsáhlá a výpravná publikace vydaná k příležitosti výstavy v pražském Rudolfinu v roce 2017.

Kniha obsahující více než 900 vyobrazení nálepek, nástřiků a 3D instalací nasbíraných v ulicích Prahy v prvních letech 21. století je jedinečným dokumentem o umění ulice, street artu. Jde o první publikaci podobného typu v českém jazyce systematicky mapující jedno místo - Prahu, unikátní dokumentaci časově pomíjivého jevu, který naši potomci možná budou považovat za jeden z mála autentických uměleckých projevů počátku 21. století. Úvodní stať definuje street art jako specifický druh uměleckého projevu ve veřejném prostoru. Pod tento pojem spadá graffiti, díla vytvářená pomocí šablon (stencily), sticker art (nálepky), rovněž plakáty, reliéfy či prostorové instalace. Publikace zachycuje různé formy street artu v pražských ulicích, a to prostřednictvím barevných fotografiích z posledních pěti let. Autoři upozorňují na pomíjivost projevů street artu, rovněž na jeho rozporuplné přijetí ze strany veřejnosti i odborníků (jedni je považují za organicky vznikající umění bez vazeb na oficiální instituce, jiní za vandalismus). Kniha se nezaměřuje na dokumentaci pražských graffiti, kterým byla nedávno věnována samostatná publikace.

Hovoříme-li dnes o Bohumílu Konečném jako o zapomenutém malíři, jde do velké míry o paradox. Jeho knižní a časopisecké ilustrace byly ve své době známé a jejich podoba se z historické paměti vytrácela daleko pomaleji než povědomí o tom, kdo je vlastně jejich autorem. Sám Bohumil Konečný se v tom nejlepším slova smyslu snažil vycházet vstříc svému publiku. Vytvářel technicky dokonalé kresby a malby - to považoval za řemeslnou nezbytnost - a uměl je navíc spojit s očekáváním svých diváků. Většina toho, co Bohumil Konečný vytvořil, byla určena k reprodukci. Maloval sice i tradiční obrazy a mnohé z originálů ilustrací dnes visí zarámované v bytech sběratelů či přátel, jeho hlavní doménou však byly knihy a časopisy. Jeho nástroji nebyly jen tužky, pera a štětce, ale v přeneseném slova smyslu slova i tiskařský stroj. Konečného obrázky se tak mohly dostat v tisících kopií k velkému množství čtenářů.