František Kovárna
- 1905, Krpy (u Mělníka)
† 19. 6. 1952, New York (USA)
- 1905, Krpy (u Mělníka)
Výtvarný teoretik a kritik, prozaik a esejista Pocházel z mlynářské rodiny. Bratr Václav Kovárna (nar. 1896) byl akademický malíř. – Kovárna navštěvoval gymnázium v Mladé Boleslavi (1916–22) a Praze (mat. 1924). V letech 1924–27 a 1929–30 studoval estetiku a dějiny literatury, divadla a umění na FF UK (profesoři Miloslav Hýsek, Antonín Matějček, Václav Tille, Otakar Zich; PhDr. 1931 prací Antonín Slavíček). Psal výtvarné referáty do denního i kulturního tisku (výtvarný referent v Právu lidu od 1924), působil jako redaktor časopisů Signál (1928), Host (1928–29, obrazová část) a Volné směry (1928–31). Roku 1931 se postavil za skupinu vyloučených ze Sdružení výtvarných umělců Mánes, odešel z Volných směrů a stal se tajemníkem Klubu Za starou Prahu (1931 redigoval Za starou Prahu. Věstník pro ochranu památek). V roce 1924 podnikl cestu do Itálie, na přelomu 20. a 30. let do Francie a několikrát do Německa. Od roku 1932 byl asistentem a od 1935 docentem v Ústavu dějin umění UK (habilitoval se prací Malířství ornamentální a obrazové). Spolupracoval na dodatcích Ottova slovníku naučného, později psal hesla pro Enciclopedia Italiana. Od roku 1938 byl učitelem na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství, od roku 1939 pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Za okupace pobýval s rodinou v osadě Bezmíř na Voticku. V roce 1946 byl navržen ke jmenování mimořádným profesorem estetiky na FF MU v Brně, k němuž však nedošlo. Roku 1947 se stal řádným profesorem estetiky na PF UK v Praze. Od dubna 1948 žil v exilu. Nejprve působil jako profesor Masarykových kolejí v Ludwigsburgu (Německo), v roce 1949 vydával v Paříži spolu s Janem Čepem bulletin Tchécoslovaquie libre a roku 1951 vydal jediné číslo česky psaného literárního časopisu Stopa. Od října 1951 žil v New Yorku, kde o rok později zemřel. Kovárna debutoval roku 1923 ve Studentském časopisu a Apollónu. Kromě časopisů, v nichž působil, spolupracoval jako publicista a výtvarný kritik soustavně především s Kritickým měsíčníkem, dále přispíval do Topičova sborníku (1926), Kmene, Reflektoru (1927 zde román Město v naftových pramenech), Literárních novin, Literárního světa, Literárních rozhledů, Rozhledů, Salonu, Rozprav Aventina, Panorámy, Českožidovského kalendáře, Slavische Rundschau (Vídeň), Observer (Londýn), později do Svobodného zítřku (1946, od 1948 vycházel v exilu v Paříži), Zpravodaje čs. emigrace (Paříž, 1949) aj. Několik jeho textů vyšlo posmrtně také v hamburské Sklizni. Účastnil se několika sborníků, je autorem řady předmluv a doslovů k publikacím o výtvarnících. V pražském Ústředním Legio-nakladatelství řídil Knihovnu Nová panorama (1927), pro nakladatelství Václav Petr redigoval knižnici Svazky úvah a studií (1939–48) a Plány a díla (od 1941, zaměřeno na české vědecké myšlení). Tři aktovky z knihy Půlnoc nad Prahou natočil a vysílal Čs. rozhlas (r. Radovan Lipus, 2001). – V roce 1994 natočila Česká televize dokumentární film Hlas Františka Kovárny. – Kovárna je nositelem Řádu TGM III. třídy (1991). Užíval šifer F. K., -rna.
Kovárnovy první beletristické práce, román Živí a mrtví a soubor povídek Bojácní a rváč, vznikaly pod vlivem expresionistické poetiky: vyznačuje je důraz na emocionální zobrazení postav i vypjatost příběhů, výrazná citovost a vizualita, zájem o postavy ze společenské periferie. Obdobné rysy nese i poezie ze sbírky Na břehu. Tuto poetiku Kovárna opouští v lyrických prózách souboru Bezmíř, které reflektují přírodní motivy z okolí Votic na Benešovsku, kde trávil s rodinou léta okupace, a současně směřují k obecnějším úvahám o významu lidské pospolitosti a sounáležitosti, jejichž základem a přirozeným prostředím je Kovárnovi především vesnice. Dobově aktuální reflexe jsou příznačné i pro knihu Listy mrtvému příteli, v níž se autor soustředil na palčivý problém rozpadlého vztahu k blízkému člověku, k německému kamarádovi, který podlehl nacistické ideologii. Dvanáct dopisů stylizovaných jako fiktivní dialog bez odpovědí, datovaných do prvních dvou měsíců roku 1943, je historicky a filozoficky poučenou, osobně emocionálně angažovanou a bolestnou analýzou přerodu inteligentního a kultivovaného člověka v přesvědčeného souvěrce a vyznavače fašismu. Problém konfliktu mravnosti s politikou prostupuje i autorovo poslední, již v americkém exilu vydané dílo: čtyři jednoaktovky situované do poúnorové Prahy (Půlnoc nad Prahou). Jejich hrdiny, reálné osobnosti politické (Klement Gottwald, Václav Kopecký) i kulturní (Vítězslav Nezval, Marie Majerová, Boris Pasternak), zde Kovárna staví do vypjatých situací, v nichž jsou konfrontovány s mravními principy. Kniha je doplněna úvahou o dialogu a monologu jako projevech demokratického a totalitaristického principu lidského myšlení. Těžiště Kovárnova díla leží především v obecné estetice a v pracích věnovaných výtvarnému umění. V esejích se soustředil na české umění a jeho evropský kontext. Je autorem syntetické studie (Současné malířství) o domácím a evropském umění v časovém rozpětí od impresionismu po současnost. Monograficky se věnoval např. Vincenci Benešovi, Pravoslavu Kotíkovi, Ludvíku Kubovi, Antonínu Slavíčkovi, Miloslavu Holému, Františku Kavánovi. Z obecně estetických témat jej zajímaly především protiklady racionalistického a intuitivního přístupu k umělecké tvorbě (Jedna a jedna jsou tři), problém předmětného charakteru výtvarného zobrazení (Malířství ornamentální a obrazové) a otázky recepce umělecké tvorby (Výtvarné epištoly). Dobové okolnosti ho přivedly také ke kulturněpolitické publicistice liberální myšlenkové orientace (Česká střízlivost a český patos, Socialismus a národní kultura).