Pavel Ziegler

Nic z toho, co jsem kdy dokázal, stejně jako nic z toho, co jsem si kdy koupil nebo kam jsem kdy patřil, nemá takovou hodnotu jako okamžik uvědomění, že jsem zemřel. Nejsem tedy ten, který si myslíš.

Nejsem ani filmová hvězda hrající ve filmu mé i tvé představivosti. Jsem poslední z posledních, nejmenší z nejmenších ve velkém těle. Jsem. Konečně Jsem.

Jsem to, co je.

Jsem nikdo v zemském prostoru a všechno v sobě samém a i přesto, že procházím pouští pod sluncem i jezerem pod měsícem, tancuji s vůní růže a krvácím z trní, jsem z vody a prachu, z rodu lidí syn člověka.

Jsem poutník na cestě opírající se o hůl, plnými doušky hasící žízeň s vděčností k Panně podávající džbán, slunci hřející nohy a vánku chladící tělo. Jsem služebník myjící nohy u vchodu do chrámu i soudce bez soudu a práva, vracející se zpět.

Jsem ten kterého uprostřed zahrady s vůní růže ležícího v kůži jehněčí na oltáři potká otvírající se poupě zkrápějícími kapkami potu slunečnice hledící do slunce. Ten, kterého jsem hledal a nenašel neb nebyl nikdy ztracen. Konečně jsem ten, který deštěm smáčen holubici vyhlížel a jako zem vynořil se z vod aby nahý chodil po řece...