Koncem roku 1936 přišel do Prahy mladý vídeňský Čech, který se okamžitě zapojil do činnosti Universalie a stal se jejím členem. Žil většinou takříkajíc na volné noze a jen příležitostně si obstarával peníze revizně-účetnickými pracemi. Jeho vědomosti a znalosti, zejména z oborů praktické magie a kabbaly, byly tak obsáhlé, že byl téměř ihned zapojen do “veřejných přednášek z oboru esoterismu”, takže již následující rok v lednu začal přednášet. Touto novou hvězdou na nebi českého novodobého hermetismu byl František Kabelák. Brzy se stal vedle Lasenica a Kefera, nejvýraznější a nejvýznamnější osobností českého hermetického hnutí. František Jindřich Kabelák se narodil 8. listopadu 1902 ve Vídni jako první dítě zahradníka Františka Kabeláka a Johanny Kabelákové, rozené Pleschmiedové. Kabelákovým se později narodila ještě dcera, která se usadila ve Vídni. O Kabelákově dětství a ranné dospělosti nevíme téměř nic, protože to byl člověk uzavřený, který o sobě nikdy nemluvil. Poznal jsem ho osobně a stýkal jsem se s ním pravidelně téměř dva roky, ale jakýkoli pokus o rozhovor na téma jeho životních osudů skončil bezvýsledně a vždy se stočil na téma neosobní. Nicméně se mi podařilo zjistit, že již jako student se zabýval magií a byl členem vídeňského kroužku Magikon, který vedl spisovatel Karl Kraus. Vyprávěl mi, že členem tohoto kroužku byl i jiný Vídeňský Čech, jakýsi Tůma, který se velmi intenzivně zabýval démonologickou magií a posléze skončil snad sebevraždou. Po jeho smrti se u něj našlo množství černomagických grimoárů, které pak skoupila jakási rakouská hraběnka. Po maturitě chtěl Kabelák studovat přírodovědeckou fakultu, ale po několika semestrech studia zanechal a vydal se do světa. Dostal od otce nějaké peníze a vydal se na cesty, nejprve po Evropě, pak do Afriky a na Blízký Východ. V Africe onemocněl malárií a důsledky této chorobytrpěl celý život. Léta cestoval po světě a není známo kde všude byl, vzpomínal jen, že v Palestině se setkal se skutečným “mistrem kabbaly” – toto setkání jej patrně silně ovlivnilo, neboť hlavní doménou jeho studií se stala kabbala. Když přišel do Prahy, ovládal velmi dobře češtinu, což svědčí o tom, že ve Vídni žil v českém prostředí a snad i chodil do české školy. Kromě toho však ovládal i němčinu a francouzštinu a ovšem biblickou hebrejštinu. Asi rok potom, co přišel do Prahy, se oženil s o rok starší ženou, již rozvedenou paní Zdeňkou Lacinovou, dcerou správce velkostatku a majitelkou textilního obchodu v Praze na Letné. Manželé bydleli až do roku 1946 ve Strossmayerově ulici č. 9. Z prvního manželství měla paní Kabeláková syna, z jejího druhého manželství s F. Kabelákem se narodil nejprve syn a potom dcera. Kabelák vystupoval jako soukromý úředník, ale jak již bylo zmíněno, pracoval jen příležitostně tak, že určitým firmám dělal finanční uzávěrky, daňová přiznání, kontrolu účtů apod. Peněz měla rodina stále nedostatek, a to vyvolávalo četné konflikty. Kromě toho býval Kabelák často mimo domov. Mnoho studoval v univerzitní knihovně, která byla jeho oblíbenou duchovní oázou, hodně byl činný v Universalii. Kromě přednášek se také zasloužil o vybudování a vybavení alchymické labiratoře. Přednášel o kabbale, ceremoniální magii, o magických zrcadlech, psychometrii, spagyrii a o dalších tématech. Při jedné z prvních přednášek o theurgii náhle v sále spadl těsně před Kabelákovým stolem ze stropu lustr a rozbil se na tisíce kousků. Kabelák prý tehdy silně zbledl, na chvíli se odmlčel a pak přednášel dál. Stýkal se převážně s dr. Smíchovským, a to mělo za následek, že nejen vysedával mnoho hodin v jeho proslulé knihovně, ale že s ním také mnoho nocí proflámoval. Jednou, když se několik týdnů zdržoval mimo domov, prodala mu manželka celou jeho knihovnu, což ho poté, když se vrátil, zdrtilo. Nic´méně začal knihy shromažďovat dál a pořídil si pěknou sbírku literatury o tajných společnostech. Gestapo mu ale za války tyto knihy zabavilo. Tajné společnosti byly v ohnisku jeho zájmu; pečlivě studoval spisy rosekruciánů, ale byl pevně přesvědčen o tom, že jeden z údajných rosekruciánských klasiků Johann Valentin Andreae (1586 – 1654) byl nepravý rosekrucián a že jeho spisy jsou bezcenné. Je pozoruhodné, že sám nikdy nebyl členem žádného esoterního řádu – to mi jednou řekl zcela otevřeně, ale přiznal, že byly snahy, aby se členem takového řádu stal. Byl tedy členem Universalie, která byla společností esoteriků, ale nikoli společností esoterní. Kabelákovým přítelem se stal záhadný ruský emigrant – bělogvardějec kapitán Muchin, který se zabýval praktickou magií a s nímž chodíval studovat do univerzitní knihovny hermetickou a zejména kabbalistickou literaturu. Hodně se stýkaltaké s hrabětem F. A. de la Cámarou, o jehož znalostech měl vysoké mínění. A byl to právě Kabelák, který mne upozornil na to, že tento poněkud excentrický hrabě byl také mužem praktikujícím magii. S Cámarou ho spojoval nejen společný zájem o magii, ale také to, že pradědeček hraběte se stýkal s Cagliostrem. Hrabě si na tom velmi zakládal a byl skutečným znalcem “pravého Cagliostra”. Ale byla tu jiná vazba, o níž jsem se ovšem dozvěděl z jiných pramenů. Hrabě de la Cámara byl po určitou dobu ženat s pražskou primabalerínou ruského původu Jelizavetou Nikolskou, a ta byla Kabelákovou velkou, ale tajnou láskou. Styky s de la Cámarou nicméně byly motivovány především společnými zájmy a trvaly i potom, co se hrabě s primabalerínou rozvedl. Skutečným přítelem se Kabelákovi stal pražský malíř ukrajinského původu Jiří Wowk, který se též přátelil se Smíchovským a s de la Cámarou. Kabelákovo manželství nebylo šťastné, a tak se oba manželé rozvedli, ale zůstali spolu a žili v jedné domácnosti až do Kabelákovi smrti. Mezi pražskými hermetiky se Kabelák brzy etabloval jako skutečný znalec kabbaly a ceremoniální magie, jako přední činovník Universalie a jako pilný autor pozoruhodných článků v Logosu a později i řady spisů, které většinou vycházely v přísně lóžové edici Eulis. Na začátku okupace se Kabelák ujal redigování časopisu Medium, jehož původní zaměření, vyhovující nízkému pověrečnému pseudookultismu změnil ve skutečnou okultistickou revui, avšak zredigoval jen pár čísel. Poslední číslo tohoto časopisu redigoval Lasenic a pak bylo vydávání okupačními úřady zastaveno. Na začátku čtyřicátých let byl Kabelák členem nejužšího kroužku vedení Universalie, zasedal v jejím výboru, ale stýkal se i s Lasenicem a byl jím ovlivněn natolik, že svou bytostnou pozornost věnovanou kabbale změnil v hluboký zájem o staroegyptskou “filosofii Světla – Horev” a obrátil se od svého zamilovaného předmětu ke staroegyptskému esoterismu. Slíbil Lasenicovi, že bude pokračovat v dešifraci menoferských textů o filosofii Horev, ale své dílo v tomto směru nedokončil, zůstavil jen stručný náčrtek o této nauce, kterou pokládal za vrchol esoterního vědění. Cestou zvědné magie se mu podařilo objevit i poslední centrum pěstování této esoterní nauky a určit jeho geografické souřadnice – bylo to kdesi v Indii ! Také Kabelák se, stejně jako Lasenic a Kefer, intenzivně zabýval ceremoniální magií všeho druhu, od evokací elementárních bytostí, nekromancie a démonologické magie až po theurgii. Na rozdíl od Lasenica a Kefera však byl představitelem kabbalistické magie. Své životní dílo také uzavřel vrcholným pojednáním Magia Divina (Božská magie), které je v jistém smyslu komplementárním dílem ke Keferově Syntetické magii. Dílo je dosud v rukopise. Na začátku nacistické okupace byl Kabelák jako vídeňský Čech zmobilizován do jakéhosi polovojenského německého útvaru a chodil občas v uniformě. Tak vznikla pověst, že byl za pražského květnového povstání zabil povstalci. Jiní tvrdili, že byl po válce souzen za kolaboraci. Nebyla to ovšem pravda. Kabelák byl souzen jen jednou v životě, a to za neplacení alimentů, avšak nebyl odsouzen.

Své bohaté zkušenosti ze své magické praxe a hluboké znalosti ze studia doktríny a historie všech hermetických věd uložil Kabelák ve svém rukopise Magia Divina, svém posledním díle. Cílem magie je mu poznání nejvyšší kosmogonické ideje, Souladu (harmonie); magie je mu tedy především metodou transcendentního poznávání. Je to poznávání zákona vesmírného souznění, které Pythagoras nazýval “harmonie sfér”. Nejvyšším transcendentálním zážitkem je pak “hudba sfér”, stav, do něhož ho uvedl jeho vídeňský mistr a který v něm vzbudil nepřekonatelnou touhu vracet se k této “velké zkušenosti”. Podle Kabeláka pak s přihlédnutím k dílu Hoene Wrónskiho (který měl též velký vliv na Éliphase Léviho) je magie: 1. v teorii poznávací cestou kosmogenese; 2. v realizaci je mesianismem; 3. v adaptaci je “užitím umocněné vůle člověka k rychlému vývoji živých sil přírody” (Papus). V tomto smyslu pak Kabelák rozeznává následující druhy magie: Magia Divina – transcendentní poznávání.

Magia sympathetica – navozování ztracené harmonie.

Magia innaturalis – dynamizace metafyzických sil.

Magia naturalis – soulad exaktních zákonů fyziky a chemie se zákony magie.

Ve svém rukopise Magia Divina oslovuje Kabelák adepty tajných věd těmito pozoruhodnými slovy: “Pochopili jste vy všichni, kteří se domníváte, že se stanete nadlidmi, šerosvit smutku zasvěcencova, který je a zůstane ...jen člověkem?” A na jiném místě říká: “Dějiny magie a esoterismu vůbec jsou dějinami výbojné touhy. Jsou dějinami tragické námahy opustit svět materiální empirie. A to je zbavuje šerosvitu zklamání a smutku. Neleží na všech velikánech esoterismu něco podobného bolestné rezignaci? I v postoji nejohnivějších z nich jeví se něco podobného skryté bezútěšnosti. Avšak byli to lidé, a to je vše. Planula v nich touha a touha je krví duše.” V těchto slovech je nepochybně promítnuta Kabelákova reflexe své vlastní cesty. Ve svém mesianistickém pojetí magie má Kabelák velmi blízko Keferovi. Doménou Kabelákovi činnosti byla kabbala a kabbalistická magie. Tento nenápadný štíhlý muž s laskavýma modrýma očima a světle hnědými vlasy patřil mezi největší znalce evokativní magie a byl snad ještě zkušenějším evokatérem než Kefer. Říkalo se o něm, že se pokusilo magickou korekci svého horoskopu, což byl velmi riskantní čin, vědělo se o něm, že praktikuje s agickými zrcadly a že používá nekromantických operací jako symposií s dávnými filosofy, aby se mu podařilo hlouběji proniknout do jejich myšlení. Sám v jednom soukromém dopise popsal evokaci, kterou provedl, když studoval “egejská mysteria krásy”. Chtěl evokovanému přízraku položit několik otázek k tomuto tématu. Přízrak Numenia z Apamei mu podal jasné vysvětlení, ale po prvním spánku, který po skončení evokace následoval, bylo vše zapomenuto a zůstalo jen jakési temné tušení odpovědi na to, na co se tázal. Svůj překlad knihy Magia innaturalis, připisované Faustovi, doplnil v pasáži věnované charakteristice Mephistophiela touto poznámkou: “Evokoval jsem roku 1938 za postavení Slunce v Rybách a ubývající Luny třikráte tuto jupiterovskou démonickou inteligenci s použitím Faustových charakterů a pečetí. Zjevil se mi vždy v podobě staršího muže menší rozložité postavy, oděného do středověké černé suknice přepásané černým řemenem. Na hlavě měl baret černé barvy s fialovou kuličkou na temeni a v ruce držel větvičku bodláku s abnormálně fialovým květem. Jsem od té doby přesvědčen o hodnotě této inteligence, takže se nijak nedivím uzavření paktu mezi Faustem a jí. Dle mé zkušenosti pouze Mephistophiel může vyhovět a ukojit nenasytnou touhu vzdělaného člověka faustovského ražení po vědomostech, jinak nikde nedosažitelných. Ne každý může evokovati archanděla Cadkiela, ne každý nese k tomu potřebné znaky světce. Mephistophiel byl proto racionalistovi Faustova typu bližším...” (Magia innaturalis, vyd. Klubu Mladé poezie 1970, s. 46 násl.). Kabelákova dcera mi vyprávěla, že otec, po odchodu rodiny z Prahy, si v lese v katastru obce, kde bydlili, zřídil sám jakousi chatrč, kde pobýval o dovolené v létě celé týdny. Když ho někdy s bratrem navštívili, vždycky je venku dobře pohostil, ale nikdy je nepustil dovnitř. Je velmi pravděpodobné, že tu pokračoval ve svých magických experimentech . Ty pak zaměřil do oblasti hermetické medicíny, která jej velmi zajímala, a cestou magické evokace zjišťoval účinky různých arkán, která sám zhotovoval, ale i diagnózy osob, které léčil. K ověřování informací získaných magickou cestou používal pokusných psů. Avšak samotu potřeboval především proto, že propracoval a používal zvláštní metodu “cestování do astrálu”, která vyžadovala podmínky, které mohly být splněny jen na osamělém místě. Kabelák měl ve své osobnosti faustovské prvky stejně jako Lasenic, Kefer, Smíchovský a další z tehdejších pražských universalistů, ale jako nikdo z nich byl dokonalým typem renesančního mága, který se pohyboval mezi knihami, laboratoří a magickými kruhy, aby objevil tajemství přírody. Tato tajemství lákala Kabeláka nejvíce. Měl-li Kfer více smyslu pro svět idejí, měl Kabelák smysl především pro skrytou manifestaci těchto idejí v přírodě, pro skryté signatury věcí. Proto mu také nejbližší hermetickou vědou byla, vedle magie a zamilované kabbaly, hermetická madicína, a proto se také stal autorem jedinečného z rozsáhlého díla Herbarium spirituale siderium, které shrnovalo výsledky jeho bádání v tomto směru. Kabelák byl především badatel empirického, či lépe řečeno transempirického typu, ale nechyběl mu ani smysl pro hermeticky pojatý a abstraktně vyjadřovaný transcendentalismus. Jako jediný propracoval do podrobností, byť spíše na kabbalistickém základě, základní téma esoterní ontologie a gnoseologie. O jeho širokém záběru této problematiky svědčí i jeho pozoruhodná Kniha o jógu a jeho Indická astrologie. Po skončení světové války se Kabelák, sice rozvedený, ale stále žijící s celou rodinou, odstěhoval nejprve do Telnice, pohraniční obce v severozápadních Čechách. Odtud pak později do Vodné, obce ležící poblíž, a po krátkém pobytu zde pak posléze do Bečova nad Teplou, kde se celá rodina usadila v malém rodinném domku. Kabelák zde řil v podkrovní světničce, ale s členy rodiny se stále stýkal, později také jako dědeček. Nevlastní syn se usadil v Praze, vlastní syn žil s ním a dcera se provdala a usadila v Novém Městě nad Metují. Pracoval jako důlní pumpař, do práce si nosil vždy tašku plnou knih, neboš stále, až do konce svého života, studoval. Běham pobytu v Telnici si na opuštěném místě v lese, v katastru obce Sernice zbudoval ono již zmíněné stavení, kde trávil všechny volné chvíle a kde se oddával svým studiím a experimentům. Z míst svého exilu zajížděl do Prahy a bydlíval vždy u přítele Jiřího Wowka a Anenské ulici. Měl zde snad i několik přátel, ale nikdy o nich nemluvil. Za svého pobytu v Praze měl několik mecenášů. Patřila mezi ně především paní Barbara Přibíková, manželka bohatého prežského fotografa, a dále zejména bohatý soukromník J. Zajíček z Lázní Železnice. Zanechal pozoruhodné dopisy, adresované J. Zavadilovi do Prahy a přítelkyni do Vodné, které jsou propracovaným úvodem do studia kabbaly. V období tohoto, dalo by se říci, exilu vznikala nejlepší Kabelákova díla. Vytvářel je v tvrdých podmínkách každodenního pracovního zatížení, které bylo zdrojem obživy pro celou rodinu a v neméně tvrdých podmínkách komunistického režimu. Po roce 1948 uvažoval o tom, že se s rodinou vystěhuje do Jižní Ameriky, zejména uvažoval o Argentině, ale nakonec z toho sešlo a Kabelák přijal roli prostého dělníka, aby unikl pozornosti mocných a mohl pokračovat ve svém díle. Jeho pobyt byl znám jen několika jeho přátelům, kteří jej utajovali, a tak se rozšířila i pověst o tom, že zahynul za pražského květnového povstání. Teprve když jsem získal důvěru jednoho z jeho přátel, mohl jsem se s ním sejít a potom i pravidelně setkávat v Praze, kam dojížděl do malého kroužku zájemců o hermetismus. Nemohu si zde odpustit následující poznámku: schůzky skupiny s Kabelákem se odehrávaly na jedné katedře filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetné ulici č. 20, kde jsem byl tehdy zaměstnán, tedy na univerzitní půdě, a to pod heslem, že “pod svícnem bývá tma”. A tak Kabelák v období tvrdého komunistického režimu přednášel o kabbale, magii a hermetických vědách... Po skončení těchto přednášek jsem zvával Kabeláka na oběd do restaurace U supa a odtud jsme pak po obědě odjížděli taxíkem, obvykle ještě s jedním nebo dvěma přáteli, k jednomu členu kroužku, kde besedy s Kabelákem pokračovaly už v kruhu vysloveně esoterním. Byla to nezapomenutelná setkání, která znamenala, mimo jiné, kontinuitu českého hermetického hnutí. Kabelák, již tehdy vážně nemocný, mi jednou řekl: “Sedím v rychlíku a ten se zanedlouho zastaví.” Přijížděl vždy v tmavomodrém obleku s nezbytnou aktovkou s rukopisnými poznámkami. Hovořil vždy s přehledem, jistě a věcně, na dotazy odpovídal stručně, ale vždy informativně. Obdiv a projevy chvály nesnášel. Občas v Praze i přespával, neměl žádné nároky, přijal vždy jen malou částku, která se rovnala cestovnému. Pracoval tehdy na svém posledním díle, na již zmíněném rukopise Magia Divina. Vzpomínal na jediného žáka, přesněji řešeno muže, který se chtěl jeho žákem stát, ing. J. S., který však emigroval do Austrálie, odkud Kabelákovi psal a občas posílal i menší částky penez na přilepšenou. Kabelák byl v té době již několik let v důchodu a měl minimální příjmy. Již v roce 1966 se u Kabeláka projevily symptomy jeho pozdější vážné choroby, těžké sklerózy. Nejprve mu selhává ledvina a dostává se do komatózního stavu, ale jeho organismus ještě vzdoruje a jeho vůle k životu vítězí. Prodělává však nezadržitelnou sklerotickou degeneraci srdce. Ví o svých špatných vyhlídkách a tak ještě usilovněji pracuje, jak je patrno z dopisů, které jsem od něho dostal. Smrt ho zaskočila náhle: umírá v noci 13. srpna 1969 na selhání srdce. Najdou ho ráno zhrouceného u lůžka v jeho podkrovní světničce s rukou nataženou pro léky, které si již nestačil vzít. Potom je, proti své vůli, zpopelněn v Karlových Varech. Pohřeb se konal jen za přítomnosti členů rodiny, smuteční parte nikomu zasláno nebylo, ale přece při pohřbu je i paní R. z Vodné, jíž před lety posílal dopisy o kabbale. Zprávu o jeho smrti jsem se dozvěděl až po prázdninách , když jako odpověď na dopisy, které jsem mu adresoval a které zůstaly bez odezvy, mi tuto zprávu zaslal jeho syn. Za několik měsíců nato vychází v edici Klubu Mladé poezie jeho překlad Faustovy Magie innaturalis v pěkném bibliofilním vydání, na které se velmi těšil. Kabelák objevil tento Faustovi připisovaný text v knihovně koburgského vévody. Latinský text s datem 1505 přeložil do češtiny a vydal již v lóžové edici Eulis roku 1940. Vodítkem mu bylo patrně i vydání pořízené v proslulé “klášterní knihovně” J. Scheibleho ve Stuttgartu roku 1849 v němčině. Kniha byla Kabelákovi důležitým pramenem jeho vlastní magické praxe. Kabelákovo dílo zůstalo většinou v rukopisech rozptýleno mezi jeho přáteli, sám je již v celku nevlastnil. V sešitech začal vydávat od roku 1938 své vynikající Kabbalistické zasvěcení, které však zůstalo tiskem nedokončeno. Dokončil je pak až v roce 1940 ve třech svazcích vyšlích v edici Eulis. Je to jedna z nejoriginálnějších kabbalistických studií, zahrnující celou základní problematiku kabbaly a opírající se o studium původních hebrejsky psaných pramenů. Kabelák vydal tedy celkem následující spisy:

Kabbalistické zasvěcení, díl I., 1938 (tiskem jen do str. 92) Kabbalistické zasvěcení, sv. I. – III., edice Eulis 1940 Pantakly a charaktery Luny, Eulis 1940 Kniha tajemství velikého šemu, Eulis 1940 Praktická spagyrie, Eulis 1940 Herbarium spirituale siderium, sv. I. – III., Eulis1941 Magia Nigrae (Černá magie), Eulis 1940 Magia innaturalis (překlad), Eulis 1940 Magie I.: Satanismus, démonie, sexualita, soukromý tisk 1940 (reprint díla Magia Nigrae) Indická astrologie, soukromý tisk v sešitech 1941, nedokončeno Kniha o jógu, rukopis Psychurgie všeobecná a speciální, rukopis Učení mistrů, kabbalistický rukopis Merkabští jezdci, kabbalistický rukopis Magia Divina, rukopis

V Kabelákově pozůstalosti se našly další rukopisy, série dopisů a velmi cenný sešit poznámek, obsahující poznatky o hermetické medicíně, rekonstrukce charakteru géniů a další. Soukromý tisk o satanismu je v podstatě dalším vydáním spisu Magia Nigrae, který kabelák sepsal na žádost dr. Kefera, stejně jako svůj spis o spagyrii, jako kompilaci sloužící pro informaci o daném tématu. Pramenem k Magii NIgrae mu byl zejména spis Satanische Magie od Gregoria a “zasvěcovací dopisy” řádů Ordo Templi Orientis a Fraternitas Saturni, které od uvedených řádů dostával, mimo jiné, dr. O. Eliáš. Kabelák také tento spis nevydával za své původní dílo, obohatil jej však řadou vlastních originálních poznatků. Úplný seznam jeho díla však dodnes chybí a sotva již bude pořízen, neboť jeho úplné dílo vlastnil, pokud je mi známo, jen J. Zajíček, avšak po jeho zatčení komunistickou StB byla jeho knihovna , obsahující rukopisy, vyvezena do sběrny starého papíru. Odvážná Zajíčkova sestra odtud část materiálů vykoupila, ale všechno se zřejmě nezachovalo a z toho, co bylo zachráněno, byla část ztracena půjčkou, která nebyla vrácena. Také Kabelák, jako Kefer, měl snahu o syntézu svého vědění a jako málokdo byl také on k této syntéze založené, oproti Keferovi na kabbale, povolán. Náčrt této syntézy zůstal zachován (napsána z toho však byla jen část, odhadem jen asi třetina). Je to projekt obrovského díla , jehož uskutečnění zabránily Kabelákovi tvrdé životní podmínky a předčasná smrt. Z rozvrhu je patrno Kabelákovo pojetí hermetických věd a hebrejská varianta hermetismu, kabbala. ta byla Kabelákovi klíčem k objevování skrytých souvislostí, avšak za nejlepší klíč k těmto objevům pokládal Archeometr M. Saint-Yvese d‘Alveydra (1912), který také zčásti přeložil a s poznámkami vydal v rukopise, bohužel jen velmi stručného obsahu.Když jsem se jednou Kabeláka otázal, co mu mám přivést ze zahraničí, kam jsem měl brzy odcestovat, bez váhání odpověděl “archeometr”. Z toho je však také patrno – archeometr v jeho projektu není uveden – že výše uvedený plán hermetické syntézy nebyl poslední a že byl patrně poněkud změněn. Mnohé z toho, co bylo plánováno, ale nebylo nikdy napsáno, je in nuce obsaženo v Kabelákově díle Magia Divina, které je tak, vedle jeho kabbalistických studií, jeho nejcennějším odkazem. Toto dílo, existující ve strojopise, je datováno rokem 1960, avšak Kabelák je upravoval a opatřoval řadou vsuvek svým charakteristickým energickým rukopisem ještě v roce 1969, tedy krátce před svou smrtí, zejména v jeho obsáhlé části historické, jíž vlastně toto jedinečné dílo začíná. Kabelák zde formuloval své esoterické krédo, k němuž dospěl vyvrcholením syntézy svých studií a své praxe. Je to krédo panteistické. Kabelák byl formálně českobratrského vyznání, ale nepraktikoval je. Věřil ve všudypřítomnost metafyzicky pojatého života, v jeho finální uspořádání a bohoslužbou mu byla teurgická evokace, tj. nadvědomá komunikace s božskými evolučními silami, ovládajícími život všeho co jakýmkoli způsobem je. Hned na první stránce díla Magia Divina čteme: “Ve Všehomíru není nic bez života; vše jest naplněno životem jemu vlastním; nebeská tělesa i celé vesmíry, živly i vše v pozemské přírodě...Svět těchto transcendentních životů jest obklíčen zákonem Souladu (harmonia), takže jej lze přirovnati ke struně, napjaté mezi absolutně dobrým a zlým, která se chvěje a zvučí, je-li do ní člověkem v jejím středu udeřeno... Člověk následující svoji vyšší nebo nižší přirozenost může navázati styk se životy výšin nebo propastí; aby toho dosáhl, musí se jim co nejvíce přizpůsobit.” Kabelák tu zkoumá nejen hermeticky pojatou povahu jsoucna, ale i jeho hermeticky pojatou gnoseologii, podstatu divinační magie, vztah magie a neporušitelnosti zákonů empirického dění – fyziky” a řadu dalších významných problémů, naznačujících nejvyšší a nejskrytější tajemství hermetických věd. Mathesí, tj. syntetickou formuli tohoto esoterně pojatého světa, je mu pak aritmosofická a kabbalistická “definice” jeho úrovní a jednoty. Nejvyšší kosmogonická idea nazývá se Soulad (harmonie); extatické zření této ideje jest nejvyšším cílem magie jako poznávací cesty” (Magia Divina, rukopis, s. 93). Kabelák dále propracoval tuto metodu “extatického zření” jako základní “techniku” esoterního poznávání, která spočívá ve “stržení šatu apriority” z nazíraného objektu, tedy v eliminaci apriori daných forem nazírání v kantovském smyslu, tj. nazírání souladu, krásy a dobra. Na to navazuje jednání s esoterními účinky, tzv. rigorismus. Dosahuje se toho magickými prostředky vyvolanou extází. Je-li rituální, pak je to magický akt, jehož důležitým předpokladem byla, mimo jiné, přirozená askeze. Na tu kladl Kabelák silný důraz a zvyšoval její účinky užitím určitých drog. Extatické zření je univerzální, lze ho jako metodu najít v hermetismu stejně jako v taoismu, sufismu a jinde. Výše zmíněnou nekromantickou operaci, jíž evokoval přízrak pythagorejského filosofa Numenia z Apamei, podnikl Kabelák roku 1940 v oratoři ve vile svého přítele poblíž Prahy a použil k ní upraveného Eckhartshausenova nekromantického kuřidla. Z úst Numeniova přízraku získal, jak uvádí ve svém dopise , “podivuhodně jasný výklad pythagorejských čísel jako idejí a jejich totožnosti s archetypy objektů.” Dále uvádí: “po celkovém ukončení evokace byl jsem získaným poznánímtak proniknut, že jsem měl dojem, jako by jeho jas prozařoval nejen mne, ale i vše okolo mne.” Za okamžik na to, uvádí dále Kabelák, začalo v něm vznikat “druhé vědomí”, stav, “jehož existence byla neovislá od vědomíproniknutého získaným poznatkem”. Posléze “se s velikou námahou” přinutil k tomu, aby se vykoupal a šel spát. Po probuzení však “jas evokačního poznatku zcela zmizel a poznatek sám byl zakryt neprostupnou mlhou”. To je poznatek gnoseologicky pojaté magie – symposium evokatéra a evokovaného, jehož důsledek zůstává a působí “v duši”, ale jehož obsah si už nelze v paměti vědomě vybavit jako verbalizované pochopení toho, co bylo předmětem tohoto magicky vedeného dialogu. Důležitým momentem Kabelákova osobního vývoje – jak mi osobně sdělil, bylo “náhodné” (!?) setkání s Lasenicem v jedné kavárně na Václavském náměstí v Praze roku 1942. Lasenic tu Kabeláka požádal a přesvědčil, aby pokračoval v rekonstrukci aforismů filosofie Horev, které byly zaznamenány v Hieroglyfických textech předdynastického Egypta, zejména v Ptahově menoferském chrámu. Kabelák to Lasenicovi, který už tušil svůj blížící se konec, slíbil. Těžiště svého zájmu pak přesunul z kabbaly na studium filosofie Světla (Ohně) – Horev, ale ani Kabelákovi nebylo dopřáno toto dílo dokončit. V jednom ze svých dopisů z roku 1961 se Kabelák k tomuto tématu vrací a konstatuje, že předpokladem splnění úkolu je i sestup do říše Amenti, “aby se podrobil soudu Velkým Jménem – protože poznávací cesta stroegyptského Chu jest na esoterním poli ničím nepřekonatelnou skutečností”. Sestupu měla předcházet evokace Lasenica, “jehož přízrak mu měl být nápomocen”. Operaci však již neuskutečnil. Kabelákovo vědění a láska k vědění byly nezměrné a nevíme ani co všechno podnikl a čeho se odvážil na svých cestách za poznáním. Vím jen například, že se mu podařilo exaktním rozborem dokázat zásadní vliv perského mága Ostana na některé Demokritovy ideje, přičemž důkaz, z něhož vycházel, mu poskytl téměř neznámý rukopis, který se nachází v knihovně dóžecího paláce v Benátkách. Dnes můžeme jen tušit skutečnou hloubku vědění tohoto osamělého hledače pravdy a jen stěží můžeme a smíme nahlédnout hlouběji do života člověka, který svému poznání obětoval vše a který se v rozhodujících okamžicích svého hledání dokázal uzavřít ve své opuštěné lesní chatě, aby zde ještě hlouběji pronikl tajemství přírody metodami nejriskantnějšími. Nepříslušel nikdy žádné tajné společnosti, měl jen své Mistry, mezi něž patřili zejména legendární čínský král Wen, staroegyptský kněz Petusirev, S. de Guaita a Éliphas Lévi. V tomto prostém člověku s vyzařující energií a rozhodností by byl nikdo nehledal muže, který rozmlouval s filosofy již celá staletí mrtvými, který se nebál evokovat ani samotného ďábla, který prošel kus světa, aby se setkal s mistry a který velkou část svého života strávil studiem dávno zapomenutých rukopisů a vzácných tisků, hledaje ztracené pravdy. S jeho smrtí zanikla velká epocha novodobého českého hermetismu tvořená zejména trojicí Lasenic – Kefer – Kabelák, tak bytostně oddanou svým esoterickým studiím, která byla a provždy zůstane naprosto jedinečná.