Vlastimil Marek Pořadí knih

Fejetony o ženách a pro ženy z pera podporovatele přirozených porodů a kritika umělých zásahů do hormonálních cyklů, feminismu a dalších nešvarů.

Chvála přítomnosti. Čtyři pravdy pro zdraví, štěstí a osvícení... Meditace je Cesta. Vede ke zdraví, veselé mysli a vnitřnímu klidu. Vydejme se po ní. Meditujete? Že ne? Ale to byste měli. Vstoupit do kláštera, opatřit si mnišské roucho a žít z misky rýže denně kvůli tomu ale rozhodně nemusíte. Stačí, když si uděláte pořádek v hlavě, a začnete používat vlastní mozek jinak než dosud. Patřičným tréninkem v něm lze totiž nastavit program, který – jak autor výstižně vysvětluje – zařídí, že z koleje „problém“ se automaticky přehodí výhybka na kolej „radost“. Polapeni v koloběhu starostí, práce, negativity a bažení po nových věcech, úspěších a zážitcích, jsme ke své smůle zapomněli, že to jde i jinak. Buddhisté to ale vědí už hezkou řádku staletí. A když jim to tak dlouho a tak pěkně funguje, není důvod to nezkusit taky. Autor téhle knihy vám s veselou myslí vyloží, že to vůbec nemusí být úporná asketická práce, a na vlastních příkladech ze života ukáže, jak na to. Jednotlivé kapitolky, než doznaly drobných úprav a oblékly se do tiskařské černi, byly původně články na autorově blogu. Určitě si ale zaslouží vydat se z počítačů do knihoven. Chcete být šťastní i v blázinci dnešního divného světa? Tak zkrátka buďte.

Porodit buddhu. Provokativní, ale také inspirativní fejetony o tom, že ženy mohou změnit svět.

Další fejetony o duchovnosti, hudbě jinak, ženách a jiném myšlení

Fejetony o hudbě, době, hluku, mantrách a zvuku „Hra aktivizuje zrcadlové buňky našich mozků. Tzv. jalové činnosti, jako jsou muzicírování, zpívání a tancování trénují systém zrcadlových buněk, který je pro naše životy zcela zásadní,“ píší v článku Umění a (neuro)věda, zveřejněném v časopise Medicína, autoři Höschl a Španiel. „Umění a hra mají zásadní evoluční význam pro rozvoj schopností vcítit se do druhého a též nahlédnout sám sebe,“ píší dále autoři, a potvrzují tak, co šamani a velcí hudebníci (zvláště ti dálněvýchodní, kteří nesvázali své levé mozkové hemisféry notami a nikdy nezavrhli improvizaci, tedy hru) říkali celá tisíciletí. Protože stále platí: každý z nás má ve svém mysli zakódovánu možnost dosáhnout osvícení a slyšet hudbu sfér (a ochutnat tak něco kvalitativně zcela jiného než obvyklý guláš) A o tom píši ve své knize. O tom jsou i mé semináře, a k tomu postupně, různými disciplínami a metodami, nasměrovávám (neodpadnou-li příliš brzy a nenechají se zlákat různými „buřty“ či lívanci) jejich účastníky. Protože bez ohledu na to, co se píše a děje v médiích, je to jen a jen každý člověk sám o sobě, kdo rozhoduje, jaké a jak zážitky, informace a zkušenosti vnímá: jestli uspěchaně, nebo tiše a pokorně, niterně, odhaluje vesmíry ve vesmírech vesmírů mysli. Protože jen v prostoru mezi (samohláskami) vznikají ty pro člověka nejčistší frekvence ve vesmíru, alikvoty. Protože v prostoru za (i tou naší) hudbou, mezi zvukem a tichem, člověk skutečně žije, teď a tady (a překonává program iluzí, máji… chcete-li: samsára je pro něho simultánně i nirvána). Protože někde pod diktátorskými (kulturou zmanipulovanými) programy mozku je stále možnost v každém zvuku slyšet rajskou hudbu: hudbu sfér. Ona tam vždy byla a nikdy nepřestala existovat. To jen my jsme tak ohlušení, že o ní nevíme. Už to ale začínáme vědět najisto: bez hry a muzicírování a zpívání bychom nebyli, co jsme. Hra, na hudební nástroj - a co je naše tělo jiného než nástroj, který jsme od života dostali), a ne drezůra nebo diktatura stylů a konzerv(atoří) - je naší šancí na záchranu sebe i světa. Pomocí hry (a improvizovaného) zpěvu bychom se nejen my, ale i naši zákonodárci a politici, mohli opět naučit si naslouchat. Co je za hudbou? Kromě mnoha jiného i šance na léčbu světa.