Rozsáhlá próza zkušeného autora se odehrává v autorově rodném Liberci. Hlavní hrdina na sobě zakouší své malé, soukromé, i velké, společně sdílené dějiny této země. Vystuduje, stane se učitelem, aniž by chtěl, vede neurovnanou existenci, projde ústavem, prožívá sametovou revoluci, aby posléze zjistil, že již není ohrožován totalitou režimu, ale že jej nahradil náboženský fanatismus.
Vypravěčem příběhu o údajném synovci filosofa Emanuela Rádla, tajemném docentu Anýžovi, je vrátný historického paláce, patřícího utopické "Eurouniverzitě" kdesi v Čechách, kde tento "vědec" působí jako vedoucí katedry divadelní vědy a kterého vykutálený příslušník ostrahy systematicky špehuje. V centru příběhu, jehož děj je zarámován dvěma živelními pohromami, stojí podvod, několikerý, překvapující, ale zcela vědomý, a dokonce seběvědomý.
Česko – německý sborník básní a próz autorů Euroregionu Nisa. Z českých autorů jsou ve sborníku zastoupeni Julius Benko, Irena Eliášová, Milan Exner, Otto Hejnic, Milan Hrabal, Štěpán Kučera, Miloslav Nevrlý, Pavel Novotný, Marek Sekyra, Jan Šebelka, Martin Trdla a Vlastimil Vondruška. Německé autory reprezentují Róža Domašcyna, Peter Gehrisch, Monika Hahnspach, Lisa Maria Kurzmann, Ulrike Quast, Christine Ruby, Udo Tiffert, Siglinde Trumpf. Ilustrace pocházejí ze Severočeské sbírky, kterou grafik knihy Roman Karpaš shromažďuje již několik let, aby vytvořil reprezentativní kolekci umělců se vztahem k Libereckému kraji.
Básnická sbírka, pátá v řadě písňové lyriky, je celkově autorova jedenáctá kniha básní. „Macabrogne“, symbol a zároveň aluze occitanské lyriky, stínový truvér posmutnělých nálad, brouzdá krajinami, kde se mu přírodní scenérie mísí s obrazy postav, které potkává, míst, jež poznává, a s motivy zpěváků, které miloval, až se v závěru setkává s postavou, jež mu ukazuje jediný možný směr života spějícího nenápadně, ale rázně ke konci.
Soubor poezie básníka, prozaika a literárního kritika a teoretika žijícího v Liberci. Exner se představuje jako výrazný poeta doctus, jehož osobité básnické dílo dosud není náležitě doceněno.
Tato básnická sbírka je knihou je knihou milostné krize a cesty hledání smyslu v neosobní erotice. Nadčasová žena je tu (v protikladu k ženě konkrétní) denominována jako Machna z Donína, šlechtična, jejíž vznešené jméno Magdalena dalo v lidové etymologii název příměstské vsi, kam se autor uchýlil do samoty na okraji lesů, Machnínu. Kantova růže se tedy přiřazuje k Exnerovým prozaickým knihám, pro něž je génius loci nutnou podmínkou tvorby. Machnín je místem, v němž (po mnoha letech "bez básní") zazněla spontánně "píseň", nečekaný dar přicházejícího stáří. "Archetyp" Artemis (z předchozí stejnojmenné sbírky) a Machny je týž: poutající a osvobozující ženství, božství ideální i ztělesněné, které je nejvnitřnějším obrazem muže, zdrojem životní energie i poezie.
Román Oblast stínu nás zavádí do období mezi prázdninami 1988 a listopadem 1989. Odborný asistent pedagogické fakulty v Ústí nad Labem žije v Liberci; dojížděním do zaměstnání se snaží zmírnit manželskou krizi. Hrdinovo soukromí je paralelou politické krize, která se ukazuje v dnes již pozapomenutých reáliích, jako jsou absurdní zprávy v tisku, podpisová akce Několik vět, chalupaření, politická školení či perestrojkový chaos na pracovišti — ať v prostředí vysokoškolském, nebo v průmyslovém podniku, v němž pracuje vypravěčova manželka: všechny zastihne Listopad nepřipravené a neschopné představit si změny, které přicházejí. Byť je hlavním tématem knihy rozpad manželského vztahu na pozadí rozpadu společenského, způsob vyprávění je blízký předchozímu autorovu románu Svatoušek. Obě díla jsou zčásti autobiografická, obě jsou však zároveň obecnější, vrstevnatou generační výpovědí.
Kniha, jež představuje druhý díl v proponované řadě Bytí a evoluce I-IV, pojednává o časovosti, jak naznačuje už její titul, implikující kritiku pojetí času a časovosti ve filosofii Martina Heideggera. Člověk je do časovosti vždy vržen, především jako biologická bytost. Heidegger však bytí odbiologizoval, čímž člověka zbavil základních instinktů, především potřeby a touhy přežít. Vzal mu však také schopnost vcítění a soucitu; obojího prý jsme schopni až nad společným dílem, podřízeným kolektivnímu cíli. Uniklo mu zřejmě, že společné dílo a cíl tu vždy již jsou. Je to základní předpoklad přežití společenské bytosti označované jako člověk. Abychom člověka v proudu času pochopili, je třeba ho vidět historicky, což znamená evolučně! Evoluční časovost je dynamická a složitá, určitě komplikovanější, než si Heidegger představoval. Svým pojetím času, jehož aspekty přibližuje tato kniha, totiž filosofii zcela odtrhl od vědeckého základu.
