Edu Borger Pořadí knih (chronologicky)

Ze zijn aan hun lot overgelaten, de jonge Odile en haar vriend Louis. Hand in hand leren ze Parijs kennen – het uitzicht over de stad vanaf Montmartre, de kleumende boekverkopers met hun stalletjes langs de Seine, de smalle straten en de dampende cafés in het Quartier Latin. Hun leven wordt bepaald door toevalligheden, zijwegen en noodoplossingen. Eigenaardige individuen, sympathiek maar niet altijd betrouwbaar, kruisen hun pad. Hoe duister en chaotisch ook, na verloop van tijd transformeert hun jeugd tot een fascinerende herinnering, die Odile en Louis voor altijd zullen delen.

Een vredig Zwitsers stadje gaat in 1942 nog steeds gebukt onder de gevolgen van de crisis van de jaren dertig; een groot deel van de werkeloze bevolking is vatbaar voor een reeds latent aanwezig antisemitisme.

Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti.

"Ne pas écrire un journal, ne pas tomber dans la chronique, ne pas tenir le registre de mes premiers mouvements, ne pas fixer chacune de mes impressions, ne pas thésauriser mes humeurs, mais déchiffrer comme l'énigme du Sphinx chaque interpellation par les circonstances. Remplacer l'éternelle question "Qu'est-ce que... ?" par l'inlassable question "Qu'est-ce qui se passe ?". Extraire le mémorable du flot de l'actualité. Tenir les détails en haute estime. Chercher la vérité dans ce qui apparaît et non derrière les apparences. Confronter sans relâche la fatalité des processus à l'imprévisibilité de la conjoncture. Renoncer, pour interroger les événements, au désir de surplomber une fois pour toutes, l'histoire... Voilà les principes que j'ai essayé de mettre en oeuvre tout au long de la première année de ce qu'il est convenu d'appeler le troisième millénaire."Alain Finkielkraut.

Keuze uit de dagboeken van de Franse letterkundige broers Edmond (1822-1896) en Jules (1830-1870) de Goncourt.

Na twintig jaar komt een groepje mannen dat op eenzelfde internaat zat, weer bijeen.

Podtitul: Romány Stěžejní dílo poválečné francouzské literatury o životních příbězích obyvatel jednoho předměstského pařížského činžáku. Židovský autor, jehož o rodiče připravila válka a všudypřítomné zlo se proto zobrazuje i v jeho knihách, je v této obří skládance stvořitelem osudu svých postav a určuje jeho neúprosné směřování. Čtenář se baví, ale i děsí nejrůznějších nesmyslných posedlostí, které se pro některé z obyvatel domu staly jedinou náplní života. Za tento „polyromán“ získal Perec literární cenu Médicis. Jedná se o složitě konstruované dílo pro náročného čtenáře. Za převod této knihy byla Kateřině Vinšové r. 1999 udělena cena Josefa Jungmanna.

Tento společensko-satirický román líčící příběhy dvou vysloužilých písařů se u nás do povědomí čtenářů zapsal především díky své televizní podobě, v které hlavní hrdiny románu ztvárnili svým nezapomenutelným výkonem Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Připomeňte si neopakovatelné příběhy městských pánů v prostředí francouzské vesnice 19. století.

A delightful period piece of Paris in the late 1880’s, We’ll to the Woods No More ( Les lauriers sont coupés ) retains its importance as the first use of the monologue intérieur and the inspiration for the stream-of-consciousness technique perfected by James Joyce. Dujardin’s charming tale, told with insight and irony, recounts what goes on in the mind of a young man-about-town in love with a Parisian actress. Mallarmé described the poetry of the telling as "the instant seized by the throat." Originally published in France in 1887, the first English translation (by Joyce scholar Stuart Gilbert) was published by New Directions in 1938. In 1957 Leon Edel’s perceptive historical essay reintroduced the book as "the rare and beautiful case of a minor work which launched a major movement."

Gustave Flaubert geldt als een van de grootste prozaïsten in het algemeen en uit de Franse literatuur van de negentiende eeuw in het bijzonder. Een van zijn opvattingen was dat een schrijver zich in romans en verhalen diende te onthouden van elke persoonlijke mening. Hij diende in zijn schepping overal aanwezig te zijn maar nergens zichtbaar. Inderdaad is de auteur van Madame Bovary, De leerschool der liefde en Drie Verhalen, afgezien van enkele vage sympathieën en vooral antipathieën, onzichtbaar gebleven. We zouden alleen via memoires en getuigenissen van anderen iets over zijn leven geweten hebben, ware het niet dat Flaubert de gewoonte had om na zijn dagelijkse 'worsteling met de stijl' geregeld een of meer brieven te schrijven om het contact met de buitenwereld te onderhouden.Van deze omvangrijke correspondentie, die door sommigen als hét meesterwerk van Flaubert wordt beschouwd, is het overgrote deel bewaard gebleven. Het vormt een van de meest ontroerende, tragische, komische en leerzame brievenverzamelingen die er bestaan.