Jan Pelikán Pořadí knih

Kniha se zabývá vztahy Československa a Jugoslávie v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy v nich vládnoucí socialistické režimy vstoupily do období tzv. pozdního socialismu. Kromě politické roviny kniha sleduje, jak se kontakty mezi oběma socialistickými federacemi odvíjely v širší společenské a kulturní perspektivě. Věnuje se tak fenoménům jako jsou cestování, turismus, pracovní migrace a kulturní výměna. Prostřednictvím analýzy mnohovrstevných vztahů autoři zkoumají vzájemnou reflexi na úrovni vládnoucích elit i širších společenských struktur. Kniha názorně ukazuje, nakolik pro oba socialistické režimy, československý reálný socialismus i jugoslávský samosprávný socialismus, bylo vzájemné srovnávání, vymezování a poměřování vlastních výkonů důležitým nástrojem při formování a znovupotvrzování jejich identity.

V knize „Atlas olejnatých rostlin“ je představeno 96 druhů tuzemských a exotických rostlin, z jejichž semen, případně plodů, jsou získávány oleje jednak pro potravinářské využití a dále jako mazadla, pohonné hmoty, k výrobě barev, laků, fermeží a plastických hmot. Řada z uvedených olejů má léčebné využití nebo je také používána ve farmaceutickém průmyslu a kosmetice, jako doplňky stravy, nebo v termoterapii. V současné době se můžeme se všemi v knize uvedenými oleji setkat na našem trhu. U každého z uváděných rostlinných druhů je vedle českého a latinského jména uvedena čeleď, do níž je řazen, dále jeho stručný popis, stanovištní podmínky výskytu, způsob pěstování, charakteristika příslušného oleje a způsob jeho využití. Text je doplněn fotografiemi dané rostliny, semen, případně květů a plodů.

Monografie velmi podrobně analyzuje přelomové období v moderních dějinách Kosova. V průběhu let 1958-1969 se v několika etapách zásadně změnil dosavadní přístup jugoslávského autoritativního režimu ke správě Kosova. Titova oligarchie postupně zcela zrovnoprávnila zdejší většinové albánské obyvatelstvo a správu autonomní oblasti předala komunistickým funkcionářům albánského původu. Cílem této politiky bylo výrazně zrychlit ekonomický rozvoj Kosova a pobídnout zdejší Albánce, aby přijali Jugoslávii za svoji vlast. Přehlíželo se přitom, že tyto změny se dějí na úkor kosovských Srbů, kteří byli stále více vystaveni projevům diskriminace ze strany většinového etnika. Za přechodný jev se považoval i náhlý vzrůst albánského nacionalismu. Výsledky nového kursu se však ukázaly jako problematické. Kosovští Albánci pouze částečně přijali modernizační podněty. Jejich velká většina se i nadále odmítala s Jugoslávií identifikovat. Monografie se zabývá nejen politickým vývojem a mezietnickými vztahy v regionu, ale obsáhle se věnuje i ekonomickému a sociálnímu vývoji Kosova ve sledovaném období. Opírá se o příslušnou, nijak početnou, sekundární literaturu a memoárovou produkci. Vychází především z rozsáhlé, doposud neprobádané archivní dokumentace uložené v bělehradských archivech

Učební text obsahuje kvantitativní metody na podporu rozhodování při řízení ekonomických subjektů. Jde o metody založené na matematickém modelování a řešení modelů matematickými metodami s podporou odpovídajícího software. V textu je podán široký přehled nejužívanějších metod a modelů popsaných populárně s řadou příkladů a případových studií, které mohou být inspirací pro potenciální uživatele těchto nástrojů.

Jihoslovanský region zůstal po celé své dějiny rušnou křižovatkou, v níž se střetly i srůstaly klíčové hodnoty evropské civilizace -- katolicismus a ortodoxie, křesťanství a islám i provokující vztah mezi náboženskou, národní a státní příslušností jihoslovanů. Dějiny států, které již neexistují, a dějiny národů, které své státy teprve tvoří.

Monografie se zabývá doposud málo prozkoumanou problematikou přístupu Jugoslávie k dění v Československu v letech 1968–1969. V širších souvislostech detailně analyzuje nejen bilaterální kontakty mezi Prahou a Bělehradem, ale i tehdejší vazby Titova režimu a Sovětského svazu. Spolupráce s Moskvou totiž výrazně ovlivňovala poměr Jugoslávie k pražskému jaru.Výklad, chronologicky ohraničený lednem 1968 a zářím 1969, se podrobně věnuje vývoji přístupu jednotlivých proudů působících v rámci jugoslávské mocenské elity k reformám prováděným v polednovém Československu. Všímá si vlivu obrodného procesu na dění v Jugoslávii. Obšírně se také zabývá aktivitou několika vysokých československých státních činitelů (mj. Jiřího Hájka a Oty Šika), kteří se bezprostředně po 21. srpnu pokoušeli v Bělehradu vytvořit zárodečné jádro exilu.