Nicole Krauss
18. srpen 1974
Kdyby nezačala psát, byla by se nejspíš věnovala astronomii, snila o ní odmalička. Jenže někdy ve třinácti letech pocítila dcera chirurga, vyrůstající na Long Islandu v "brutálně moderním" domě, navrženém slavným architektem, nepřekonatelnou touhu po sebevyjádření. Ta touha už ji neopustila.
Pocity ji začaly zajímat mnohem víc než fakta. V devatenácti začala Nicole Kraussová publikovat poezii. Studovala tenkrát v Oxfordu literaturu a dějiny umění. Dodnes vzpomíná na nejlepší zamítavý dopis, jaký kdy dostala: "Bolí mě to neméně než Vás," napsal jí redaktor z Times Litterary Supplement. Jinde jí ovšem básně tiskli, například v uznávané Paris Review. Oceňoval je i její oblíbený učitel na Stanfordově univerzitě v Kalifornii, Josif Brodskij. Najednou jí ale začalo být ve verších těsno a opustila je kvůli próze. "Nerada bych se k nim dnes vracela," říká. "Nejen že nejspíš nejsou nijak zvlášť dobré, ale také už se mi moc nepodobají."
V roce 2002 vyšel její první román, kniha Muž vchází do pokoje (Man Walks into a Room). Příběh šestatřicetiletého muže, který v důsledku nádoru na mozku ztratil pamět, psala třináct měsíců. "Román je cosi, v čem se můžete zabydlet jako v domě," vysvětluje, co ji přitahuje na próze. Líbí se jí pocit, že se ráno probudí a na stole na ni čeká práce, ke které se může vrátit.
Kniha o muži, kterého nemoc osvobodila od zodpovědnosti, jakou s sebou nese paměť, vznikala svérázně. Začínající prozaička si vzala k srdci názor Normana Mailera, že na psaní se člověk musí připravit jako na maraton, získat pořádnou fyzickou kondici. "Při psaní knihy Muž vchází do pokoje jsem uběhla spoustu mil, kdyby se to sečetlo, určitě bych doběhla až do Kanady," vzpomíná.
Chtěla, aby její prvotina byl americký román, ať už to znamená cokoli, a tak četla Rotha, Bellowa a Cheevera. Dokáže ale vyjmenovat celou řadu světových autorů, o kterých říká: "Měli vliv na to, kdo jsem, což je důležitější než to, jak píšu." Je mezi nimi mnoho básníků, hlavně Brodskij, ale také Polák Zbigniew Herbert, Rilke, Beckett, Calvino, Borges. Ze žijících Coetzee a Kenzaburó Óe.
Její tvrzení, že bytí je důležitější než psaní, není koketérie. O téhle posloupnosti hodnot je přesvědčená. V jednom interview se svěřila: "Myslela jsem si, že kdybych si musela vybrat mezi možností dobře psát nebo prožít dobrý život, vybrala bych si to první. Teď si ale říkám, že to je šílenství. Ve velké kosmické rovnici váží psaní mnohem méně než život."
Nicméně svou prvotinu napsala Nicole Kraussová tak dobře, že na její druhou knihu netrpělivě čekali čtenáři i kritika. Když v roce 2004 vyšly v New Yorkeru úryvky z autorčina nového rukopisu, románu Dějiny lásky, nemluvilo se o ničem jiném. Ještě dřív než kniha vyšla, prodala se autorská práva do dvou desítek zemí a společnost Warner Bros koupila právo na zfilmování. Už se ví, že Dějiny lásky natočí režisér Alfonso Cuarón.
Příběh osmdesátiletého židovského řemeslníka Lea Gurského, velkého spisovatele, kterého nikdo nezná, je napsán strhujícím, znepokojivě zajíkavým stylem, o kterém Kraussová říká: "Chci sobě i čtenáři zrychlit tep. Když píšu, chci mít pocit, že běžím, že nemohu popadnout dech."
Dějiny lásky psala ve šťastném období poté, co se při propagaci své prvotiny v Amsterodamu seznámila s americkým spisovatelem Jonathanem Safranem Foerem, svým budoucím manželem. Také on tam propagoval svoji prvotinu, román Everything is Illuminated (česky vyšel loni pod názvem Naprosto osvětleno). Oba se dočkali vynikajícího kritického ohlasu. Také Foerův první román má filmovou podobu jako režijní debut herce Lieva Schreibera.
Je zvláštní, kolik toho měli Kraussová s Foerem společného ještě před tím, než se poznali. On napsal knihu o výtvarníkovi Josephu Cornellovi a ona o něm napsala diplomovou práci. Také on se v rodině sešel s dědictvím holocaustu. "Myslím, že jsme se v tichu svého dětství intuitivně zabývali hodně podobnými věcmi," říká Nicole Kraussová, jež věnovala Dějiny lásky svým prarodičům, "kteří ji naučili, co je opakem mizení". Dnes žije "zlatý pár" současné americké literatury v Park Slope v Brooklynu. Jejich soukromí novináře velice zajímá, ale Kraussová dává rezolutně najevo, že o něm nemíní hovořit. Je to její soukromý svět emocí. Na rozdíl od toho, kterým překypují její knihy.
"Co je to vlastně literatura?" ptá se Nicole Kraussová a odpovídá si: "Jednou větou se dá říct, že to je nekonečný dialog o tom, co to znamená být člověkem. Když čteme, stáváme se účastníky toho dialogu. Lidé jsou čím dál lhostejnější - k myšlenkám, k jiným lidem, k vlastním pocitům. Ale velké knihy nás nutí, abychom se zapojili do lidského dialogu, učí nás empatii a soucitu."
--