Ladislav Hejdánek

Prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, dr. h. c. (* 10. května 1927, Praha), je český filosof, kritický žák Emanuela Rádla, Josefa Lukla Hromádky a Jana Patočky, jeden z mluvčích Charty 77 a emeritní profesor ETF UK. Hejdánek se po válce aktivně podílel na činnosti středoškolské a vysokoškolské YMCA (křesťanské sdružení mládeže) a byl posledním předsedou pražského sdružení Akademické YMCA v roce 1949, když byla její činnost zastavena. V únoru 1948 patřil mezi cca 200 vysokoškolských studentů, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. V roce 1946 začal studovat matematiku, poté přešel na filosofii a sociologii. V roce 1952 dostudoval filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy s disertační prací Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady. Jeho učiteli filosofie byli Jan Blahoslav Kozák a Jan Patočka. Nežijícím, ale rozhodujícím učitelem se mu stal Emanuel Rádl, jehož Útěchu z filosofie za války opsal na psacím stroji. V protestantském intelektuálním společenství, v YMCA se jeho učiteli stali Josef Lukl Hromádka, Josef Bohumil Souček a Božena Komárková.

V roce 1953 se oženil s Hedou Kofránkovou a vychovali spolu čtyři dcery. S Jakubem Trojanem, Alfrédem Kocábem, Janem Šimsou, Boženou Komárkovou, Milanem Balabánem, Janem Čapkem, Jaroslavem Pfannem, Jaromírem Procházkou, Ladislavem Pokorným a dalšími vytvořili na konci padesátých let reformní evangelické hnutí Nová orientace, jemuž šlo o občanskou interpretaci evangelia do tehdejších společenských, církevních i politických poměrů, což činilo těžkou hlavu StB, cirkevním tajemníkům i církevnímu vedení. Navázal přátelské ekumenické vztahy s demokraticky orientovanými katolíky - především s Jiřím Němcem, s nímž několik desetiletí úzce spolupracoval na filosofické, křesťanské i politické frontě, dále se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, Václavem Freiem, Karlem Flossem, Janem Sokolem a dalšími. V šedesátých letech se účastnil dialogu křesťanů s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Podílel se jako pravidelný přispěvatel a později jako člen redakční rady[1] na vydávání kulturně teoretického časopisu Tvář (členem redakční rady byl vedle jiných Václav Havel, mezi přispěvatele 3. a 4. ročníku patřil mladý Václav Klaus). Když byla Tvář v roce 1965 zastavena, protestoval otevřeným dopisem u šéfa ideologického oddělení ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře.

Zaměstnání odpovídající vzdělání získal až v roce 1968, kdy byl na doporučení Jana Patočky přijat do Filosofického ústavu ČSAV. V letech 1968 a 1969 se podílel prostřednictvím překladů, psaní úvodů a následných recenzí na vydání řady děl filosofů a teologů, např. Karla Jasperse, Emanuela Rádla, Alfreda Northa Whiteheada, Teilharda de Chardin a dalších. Od dubna 1971 byl propuštěn z Filosofického ústavu, v listopadu téhož roku byl uvězněn pro údajný podíl na letákové předvolební akci, kdy Jan Tesař, Jaroslav Šabata a další upozorňovali na volební práva spoluobčanů – např. nejít k volbám či škrtat navržené kandidáty. Ve vězení napsal pro dceru Malý úvod do filosofie. Po půlroční vazbě byl propuštěn a na dvou soudech odsouzen k nepodmíněnému trestu 9 měsíců.

Pracoval jako noční vrátný, topič a skladník, vedle toho vedl domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty. Významně se podílel na vystoupení Charty 77 doporučením, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty, kdy nastoupil nejprve na místo zesnulého Jana Patočky, poté (spolu s Jiřím Hájkem) na místa uvězněných mluvčích Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Po téměř čtyři roky psal své Dopisy příteli, jimiž reagoval na aktuální politickou situaci, zabýval se stavem společnosti i věd, vysvětloval postoje a stanoviska Charty 77, zamýšlel se nad českou filosofickou tradicí, křesťanstvím, reformním i dogmatickým marxismem a povzbuzoval k občanské iniciativě, statečnosti a odpovědnosti.

V roce 1980 zahájil veřejně známé pondělní bytové semináře pro zájemce o filosofii, kam přijížděli významní zahraniční hosté, především z Francie a Holandska, ale také z USA, Německa, Belgie, Velké Británie a dalších zemí, např. Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van den Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel, Richard Rorty. Roku 1985 založil filosofický časopis Reflexe a dosud se podílí na filosofickém profilu nakladatelství OIKOYMENH. V letech 1987–89 publikoval v samizdatových Lidových novinách, kde zároveň působil jako člen redakční rady.[2] V roce 1990 se stal předsedou obnovené Jednoty filosofické.[3] Téhož roku se habilitoval jako docent filosofie na Evangelické teologické fakultě, která byla přijata do svazku Univerzity Karlovy. V roce 1992 byl jmenován profesorem filosofie na Filosofické fakultě téže univerzity. Na univerzitě vyučoval do druhé poloviny 90. let, v současnosti žije v Písku.

Diplomaticky odmítl žádost prezidenta Václava Havla, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády v roce 1990, dal přednost filosofii. Seznam publikací v letech 1943–2009 čitá 15 hustě popsaných stran, cca 400 článků a studií. V roce 1984 obdržel Cenu Jana Palacha, v roce 1987 čestný doktorát amsterodamské univerzity, v roce 1992 francouzský řád „Rytíř“ umění a písemnictví a v roce 1995 řád T. G. Masaryka III. třídy[4]. V prosinci 2010 obdržel čestný doktorát Univezity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem